Nadřazené kategorie: Ochrana před hlukem, Spolky a zapojení veřejnosti,

Ochrana proti hlukovým výjimkám a nečinnosti (Aarhus)

Vytvořeno dne 2. 11. 2018.

Obsah

Na základě naší stížnosti k Výboru pro plnění Aarhuské úmluvy (Aarhus Convention Compliance Committee, dále jen „Výbor“), můžete ve svých právních podáních argumentovat při napadání hlukové výjimky nebo nečinnosti Krajských hygienických stanic také doporučením, který Výbor v této věci přijal.

Veřejnost a dotčení lidé by měli mít možnost domáhat se ochrany proti hlukovým výjimkám

V případě, že při používání, popřípadě provozu zdroje hluku nebo vibrací, s výjimkou letišť, není možné z vážných důvodů dodržet limity hluku, může provozovatel zdroj hluku nebo vibrací provozovat, pouze pokud mu Krajská hygienická stanice udělí tzv. hlukovou výjimku (povolení). Podle stávající praxe je účastníkem tohoto řízení pouze žadatel. Řízení o udělení hlukové výjimky se nemůže účastnit veřejnost, a to dokonce ani tzv. dotčená veřejnost. Současně se pak nemůže veřejnost ani dotčená veřejnost domáhat ochrany u soudu – a to ani v případě, kdy se chce domáhat zrušení hlukové výjimky (povolení), ani pokud se chce domáhat ochrany před nečinností Krajských hygienických stanic, které by měly na dodržování limitů dohlížet.

Podle názoru Výboru je v rozporu s Aarhuskou úmluvou, pokud dotčená veřejnost nemůže napadnout hlukovou výjimku, ani nečinnost úřadů při řešení nezákonného stavu překročení hlukových limitů.

Odkaz na doporučení Výboru a citaci jeho závěrů můžete vložit do svých podání. Pomůžete tak zároveň prosazovat dodržování Aarhuské úmluvy v České republice.

„85. Ačkoli článek 9 odstavec 3 Úmluvy přiznává stranám větší flexibilitu při jeho provádění v porovnání s odstavci 1 a 2 tohoto článku, Výbor se již dříve vyjádřil (viz zjištění k podání ACCC/C/2005/11 (Belgie) ECE/MP.PP/C.1/2006/4/Add.2), že kritéria pro aktivní legitimaci nemohou být tak přísná, aby prakticky znemožnila všem nebo téměř všem ekologickým organizacím nebo dalším osobám z řad veřejnosti napadnout akty nebo nečinnost podle tohoto odstavce. Z písemných a ústních vyjádření stran je zřejmé, že pokud provozovatel překročí limity hluku stanovené zákonem, nemá žádná osoba z řad veřejnosti aktivní legitimaci k podání žaloby na činnost provozovatele (soukromé osoby), ani na nečinnost orgánu, který má na dodržování práva dohlížet. Kromě toho je zřejmé, že v oblasti územního plánování, pokud orgán vydal územní plán v rozporu s urbanistickými a územně plánovacími standardy nebo jinými právními předpisy z oblasti ochrany práva životního prostředí, značná část veřejnosti, včetně NNO, nemůže napadnout tento akt správního orgánu. Výbor konstatuje, že takováto situace není v souladu s článkem 9 odstavcem 3 Úmluvy.“

„89. (f) tím, že nezajišťuje, aby osobám z řad veřejnosti byla přiznána aktivní legitimace k podání žaloby proti činnosti provozovatele (soukromé osoby) nebo nečinnosti orgánu, který by měl zajistit dodržování zákona v případech, kdy provozovatel překročí limity hluku stanovené zákonem, neplní Česká republika článek 9 odstavec 3.“

Ochrana před nečinností úřadů

Citovaný závěr Výboru k problematice hlukových výjimek lze zobecnit a pokusit se jej využít i v žalobách proti nečinnosti obecně.

Pokud jde o ochranu před nečinností, je podle v současnosti převažujícího výkladu soudů obecným pravidlem, že spolky nemají možnost se žalobou domáhat ochrany před nečinností úřadu, pokud ve stanovené lhůtě nezahájí řízení z moci úřední (typicky např. řízení o odstranění černé stavby, řízení o spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu, atd.).

Ve stížnosti, kterou jsme podávali k Výboru, jsme poukazovali i na tuto systémovou chybu, Výbor se jí nicméně bez odůvodnění nezabýval. Argument pro to, že se spolky mohou správní žalobou domáhat ochrany před nečinností v případě řízení zahajovaných z moci úřední (např. řízení o odstranění stavby), lze tedy dovodit pouze ze závěru týkajícího se nečinnosti Krajských hygienických stanic.

Podrobná znění dokumentů pro argumentaci

Kontext

Aarhuská úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Úmluva“) je mezinárodní smlouva platná v České republice od 4. října 2004. Jedná se o úmluvu, která garantuje veřejnosti velmi důležitá práva sloužící k ochraně životního prostředí – právo na informace, účast na rozhodování a soudní ochranu. Úmluva je pro ČR závazná a má přednost před vnitrostátními předpisy. To znamená, že všechny orgány veřejné moci, ať již například správní orgány nebo soudy, jsou povinny vykládat české právo tak, aby bylo s touto Úmluvou v souladu.

Na dodržování Úmluvy dohlíží Výbor pro plnění Aarhuské úmluvy. Jeho závěry mají formu doporučení. Doporučení nejsou přímo vymahatelná jako například pravomocná soudní rozhodnutí. Nicméně vzhledem k tomu, že je pro stát a jeho orgány Úmluva závazná, měla by být respektována i doporučení Výboru. Nejlépe tedy lze prosadit respektování Úmluvy a doporučení Výboru v praxi – v konkrétních správních a soudních řízeních.

Frank Bold podal v minulosti k Výboru stížnost na rozsáhlé porušování Úmluvy Českou republikou. Výbor na základě této stížnosti na svém zasedání ve dnech 26. - 29. června 2012 přijal závěry, v nichž shledal, že Česká republika skutečně porušuje Úmluvu, a to hned v několika bodech. Česká republika bude muset přijmout nápravná opatření.