Odbržděný stát: Poznámky z debaty #Brzdy_moci

Jen co se zbavíme tohoto politika, už bude všechno dobře. Diskuse o politice se skoro pokaždé stočí ke konkrétním lidem a jejich – většinou negativním – zásluhám o stát. Instituce a pravidla, jež mají brzdit zneužití moci, kterou politikům svěřujeme, už tak „sexy“ nejsou. Této spleti institucí a zákonů, které mají vytvářet protiváhy a pojistky demokracie se proto věnovala veřejná online i offline debata pořádaná nevládní organizací Frank Bold, iniciátorem platformy Rekonstrukce státu.

I když jsme oslovili přes 30 politologů a komentátorů, nenarazili jsme na nikoho, kdo by byl přesvědčen, že brzdy vozidla jménem český stát jsou úplně dostačující. Ani to není možné, říká teoretik práva Jiří Přibáň ve videokomentáři, který jsme natočili, neboť moc má vždycky trochu náskok před jakoukoliv brzdou.

Takové brzdy ale jsou ve prospěch politiků, domnívá se Tomáš Sedláček ve videokomentáři: „Je tedy nutné, aby moc uměla svázat sama sebe, například v podobě navrhovaných Rekonstrukčních zákonů.“ Protože korumpuje především moc samotná.

Karel B. Muller, který vyučuje politologii na VŠE a pozoruje politiku i skrze zastupitelstvo na malé obci, je dokonce přesvědčen, že brzdy demokracii urychlují. „Pouze omezená a kontrolovaná moc je důvěryhodná,“ píše. A důvěra institucím (spolu s rodinou) je podle něj základ státu.

Z postoje se naštěstí vymyká jeden hlas. Petr Honzejk, ačkoliv proti brzdám osobně nic nemá, je skeptický, že si je žádá česká společnost. Veřejnost chce podle komentátora HN spíše vládu pevné ruky a ta po brzdách rozhodně nesahá. 

Brzdí rekonstrukční zákony dostatečně?

Jako brzdy zneužití moci mohou zafungovat zákony prosazované v rámci koalice nevládních organizací a politků nazvané Rekonstrukce státu. Jiří Přibáň a Petr Pithart vyzdvihují například větší nezávislost státního zastupitelství, která podle nich je dnes příliš podřazeno do moci výkonné. Robert Basch, ředitel nadace Open Society Fund Praha, považuje za prioritu kontrolu financování politických stran a neregulované ovládání státních podniků.

Oldřich Kužílek se celoživotně věnuje tématu transparentnosti státní správy a jak se snažil přesvědčit na debatě, odtemnění státu považuje za základní předpoklad, abychom mohli aplikovat ostatní brzdy a vidět, zda fungují. Miloslav Kala, předseda Nejvyššího kontrolního úřadu upozornil, že tradiční brzdy, jako právě nezávislý audit nebo zákon o veřejných zakázkách rozhodně nepozbývají naléhavosti. Situace v této oblasti se nijak dramaticky nezlepšila a dokonce u zákona o veřejných zakázkách se zhoršuje, jak také potvrdil v debatě poslanec Jan Farský.

Které brzdy přidat?

Rekonstrukční devatero ale neobsahuje řadu bodů, které se v době vzniku v roce 2013 nezdály tolik palčivé. Je to vlastnictví médií, limity na stranické kampaně či dary a v neposlední řadě neslučitelnost ústavní funkce a podnikání. O potřebě těchto změn je přesvědčena například právnička Hana Marvanová. Jak říká ve videu, je potřeba zvýšit nezávislost veřejnoprávních médií a přijmout zákon o střetu zájmů, který bude omezovat u ministrů vlastnictví firem. „Pokud nějaká strana má možnost dát do kampaně pět set miliónů korun, potom o volbách rozhodují hlavně peníze a tedy sponzoři,“ říká ve videokomentáři.

Jakýsi „Lex Babiš“, který by měl „garantovat, že podnikání v médiích se zásadně neslučuje s funkcemi ve vládě“, by podporoval i Petr Pithart, jenž by omezil nosiče politických kampaní (např. billboardy), spíše než příspěvky stranám, jelikož to lze „ošidit snadněji“. Více by chránil také nezávislost veřejnoprávních médií, dokud nebude pozdě.

Právník Radek Vondráček ale upozorňuje, že bez možnosti rozkrýt vlastníky společností budou zmíněná opatření slabá – není to vždy jednoduché z důvodu firem v daňových rájích a bílých koňů. Pokud vlastnictví rozkryjeme, potom můžeme například omezit vlastnictví médií na jistou koncentraci, jako například ve Francii.

Moderátor večera, Robert Čásenský, ale po zkušenosti z šéfování největšího českého deníku byl k větší regulaci médií skeptický. Je přesvědčen, že vliv na média lze vždy zamaskovat.

Ačkoliv rekonstrukční zákony považuje za vhodné pojistky, doporučil by britský politolog Sean Hanley ještě přísnější pravidla pro stranické finance a procesy. Voliči dnes totiž strany berou jako službu nepodobnou například mobilnímu operátorovi. 

Co bude dál?

Mezi debatujícími je poměrně shoda i na tom, že zatímco prosazování rekonstrukčních zákonů je třeba nevzdávat a neopouštět, vůle na straně politiků slábne až do ztracena. Podle poslance Farského a Petra Honzejka je to dané metodou – příliš dravá a sebevědomá kampaň zatlačila politiky do defenzivy. Honzejk dokonce vyjádřil přesvědčení, že nebýt tlaku politici by možná prosadili z rekonstrukčního závazku více. Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie s tím nesouhlasil – domnívá se, že spíše strany jako ČSSD nejsou zvyklé na takový tlak občanské společnosti a vstřícnější politiky ve svých řadách považují za odrodilce. Podle jeho názoru organizace z Rekonstrukce státu politiky zaskočily. Vladimíra Dvořáková je ale v komentáři přesvědčena, že politici nechtějí stabilní pravidla, protože je to pro politiky výhodné. „Vše se soustředí na jeden problém, jednu osobu, a vše ostatní zůstává při starém,“píše.

Ondřej Císař z katedry politologie FF UK vidí situaci odlišně – tlaku je podle něj málo. Podle něj mnoho „nezmění kritické zamýšlení se několika expertů či aktivistů…“, protože nevládním organizacím „zoufale chybí schopnost mobilizovat jednotlivce.“

Jeden z mála optimistických pohledů nabízí Hana Marvanová: „V této malé zemi je vlastně jednoduché věci změnit. Musí být ale vůle těch, co rozhodují a hlavně musí být tlak obyčejných voličů.“