Poradna

Správněprávní, trestní a civilní odpovědnost - kterou zvolit?

Vytvořeno dne 25. 7. 2011.

Následkem porušení právní povinnosti, ať již se jedná o protiprávní jednání nebo opomenutí (tedy nejednání tam, kde jednáno být mělo), je vznik právní odpovědnosti. Možných právních následků (druhů právní odpovědnosti) může být hned několik.

Pokud např. někdo neoprávněně vykácí ve velkém rozsahu stromy v lese, který mu nepatří, může zejména očekávat, že pokud bude „chycen“:

  • bude s ním vedeno buď správní řízení pro spáchání jiného správního deliktu podle § 55 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích („orgán státní správy lesů uloží pokutu až do výše 1 000 000,- Kč vlastníku lesa nebo jiné osobě, kteří a) úmyslnou činností způsobí značné škody na lese a ohrozí tím plnění jeho funkcí.“) a může mu být uložena pokuta do stanovené výše nebo
  • bude stíhán pro trestný čin poškození lesa podle § 295 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a může mu být uložen trest odnětí svobody až na dva roky nebo zákaz činnosti a dále zejména pro trestný čin krádeže podle § 205 trestního zákoníku a může mu být uložen trest odnětí svobody až na deset let (záleží na rozsahu způsobené škody) a
  • bude proti němu vést vlastník lesa spor o náhradu škody podle § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (za jistých okolností lze škodu uplatňovat přímo v průběhu správního nebo trestního řízení)

Zásadně můžeme rozlišit dva hlavní druhy právní odpovědnosti, a to:

Odpovědnost deliktní, která má sloužit především k potrestání nežádoucího protiprávního jednání a k prevenci (odstrašení) dalšího podobného jednání v budoucnosti. Podle závažnosti protiprávního jednání může následovat buď odpovědnost správněprávní, nebo trestněprávní. To znamená, že určitým chováním může být spáchán přestupek nebo jiný správní delikt (odpovědnost správněprávní), nebo se již v důsledku závažnosti takového jednání a jeho vyšší společenské nebezpečnosti může jednat o trestný čin (odpovědnost trestněprávní). Závažnější forma odpovědnosti přitom „konzumuje“ méně závažnou formu. Pokud bude někdo kupř. soudem potrestán v trestním řízení za trestný čin poškození lesa podle § 295 trestního zákona, nemůže mu být současně uložena pokuta za přestupek podle § 55 (1) zákona za úmyslné způsobení značné škody na lese.

Odpovědnost za způsobenou škodu / újmu, která má sloužit k nápravě důsledků protiprávního jednání nebo kompenzaci za ně. Odpovědnost za škodu se uplatňuje vedle deliktní odpovědnosti. Pokud je tedy někdo potrestán ve správním nebo trestním řízení, nevylučuje to jeho odpovědnost za škodu a povinnost k její náhradě. V právu životního prostředí má odpovědnost za škodu specifické mutace - vedle obecné odpovědnosti za škodu se např. v právu životního prostředí uplatňuje i specifická odpovědnost za ekologickou újmu.

Podle toho, zda dochází ke vzniku odpovědnosti v důsledku zavinění odpovědného subjektu nebo bez ohledu na něj, rozlišujeme odpovědnost subjektivní (za zavinění) a odpovědnost objektivní (za následek, nehledě na zavinění). Subjektivní odpovědnosti se může „škůdce“ zprostit, pokud prokáže, že škodu nezavinil (tedy že zde nebyl dán úmysl a/nebo nedbalost). Z objektivní odpovědnosti se může „škůdce“ „vyvinit“ pouze tehdy, pokud to zákon umožňuje, a to zásadně ve spojitosti s výjimečnými příčinami (zpravidla tzv. vyšší mocí – přírodní katastrofy apod.). V právu životního prostředí se uplatňují oba tyto druhy právní odpovědnosti.

Správněprávní odpovědnost

Správněprávní odpovědnost je odpovědností za tzv. správní delikty v širším slova smyslu neboli taková protiprávní jednání, za která je možné uložit správněprávní sankci (tj. zejména pokutu ve správním řízení). Správní delikty se projednávají ve správním řízení a sankce za ně ukládají správní orgány.

Správního deliktu v širším slova smyslu se mohou dopustit jak fyzické osoby, tak osoby právnické. I právnické osoby (obchodní společnosti, spolky aj.) tedy mají správněprávní odpovědnost.

Pokud se správního deliktu dopustí fyzická osoba, mluvíme v tomto případě zpravidla o přestupku, případně o „jiném správním deliktu“. Obecnou právní úpravu týkající se přestupků, včetně procesního postupu jejich projednávání, obsahuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Speciální skutkové podstaty přestupků (tedy stanovení, co všechno je přestupkem) obsahuje velmi mnoho speciálních zákonů (např. zákon o ochraně ovzduší, o ochraně vod, o lesích, o ochraně přírody a krajiny aj.).

V souladu s ustanovením § 2 přestupkového zákona, je přestupkem (kromě dalších znaků přestupku) pouze takové jednání, které je za přestupek výslovně označeno. Proto v případě, kdy nějaký zákon upravuje speciální skutkové podstaty, ale výslovně neříká, že jejich naplněním se fyzická osoba dopustí přestupku, je nutné považovat tato ustanovení za skutkové podstaty tzv. jiných správních deliktů fyzických osob (kromě toho, že je zde terminologický rozdíl, znamená to mimo jiné i to, že by se na projednání přestupků neměl použít přestupkový zákon, ale pouze speciální procesní ustanovení obsažená v daném speciálním zákoně a správní řád).

V případě přestupků fyzických osob se odpovědnost uplatní pouze tehdy, pokud se jedná o zaviněné jednání, ve formě úmyslu nebo nedbalosti (obecně postačuje zavinění z nedbalosti, v některých výjimečných případech může zákon stanovit, že je třeba úmysl). /Jedná se o subjektivní odpovědnost/.

Příklad: Přestupkem na úseku ochrany přírody a krajiny je podle § 87 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, poškození památného stromu fyzickou osobou, usmrcení zvláště chráněného živočicha fyzickou osobou apod.

Pokud se správního deliktu v širším slova smyslu dopustí právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání (v souvislosti s tímto podnikáním), mluvíme o správním deliktu v užším slova smyslu (dále jen správní delikt). Zatímco v případě přestupků obsahuje přestupkový zákon ucelenou úpravu procesního postupu jejich projednávání a ukládání sankcí, v případě správních deliktů nelze přestupkový zákon použít. Na rozdíl od přestupků, nejsou správní delikty kodifikovány v jednom zákoně a není jednotně upraven ani procesní postup jejich projednávání a trestání.

Speciální procesní úpravu obsahují jednotlivé zákony, ve kterých jsou dané správní delikty obsaženy (např. zákon o ochraně vod, zákon o rostlinolékařské péči aj.), obecně pak musí správní orgány při projednávání správních deliktů zásadně aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. V případě správních deliktů se odpovědnost uplatní zásadně i tehdy, kdy se nejedná o zaviněné jednání. /Jedná se o objektivní odpovědnost/.

Příklad: Správním deliktem na úseku ochrany přírody a krajiny je podle § 88 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, poškození památného stromu právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání, usmrcení zvláště chráněného živočicha právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání (tj. zejména jejich činností) apod.

V právu životního prostředí je to právě správněprávní odpovědnost, která je v praxi uplatňována nejčastěji, a to proto, že právo životního prostředí má ke správnímu právu velice blízko. Jsou to především orgány státní správy, které kontrolují a dozorují dodržování povinností stanovovaných zákonem o ochraně přírody a krajiny a jinými složkovými zákony (chránícími jednotlivé složky životního prostředí – např. zákon o ochraně vod, zákon o ochraně ovzduší, zákon o lesích aj.).

Přestupky a správní delikty projednávají a trestají správní orgány z moci úřední (tzv. ex officio). Správní orgány jsou přitom povinny přijímat podněty k tomu, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Pokud proto zjistíte, že ve Vašem okolí mohl být spáchán přestupek nebo správní delikt (poškození přírody, týrání zvířete, znečištění vody aj.), můžete se obrátit na příslušné orgány s podnětem, aby z moci úřední přestupek či správní delikt projednaly a uložily sankci.

Tento podnět se podává podle § 42 správního řádu. V souladu s tímto ustanovením platí, že pokud podatel podnětu chce, aby jej správní orgán informoval ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel, že řízení zahájil, nebo že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě že podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu, musí o to v podnětu požádat.

Na rozdíl od trestněprávní odpovědnosti se tady jedná o takové protiprávní jednání, u kterého je dána menší společenská nebezpečnost. V případě přestupků může být v souladu s přestupkovým zákonem sankcí za spáchání: napomenutí, pokuta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. V případě správních deliktů záleží na tom, co stanoví jednotlivé zákony upravující správní delikty, nejčastěji půjde o pokutu (např. zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání ale stanovuje jako možnou sankci i zákaz činnosti).

Trestněprávní odpovědnost

Trestněprávní odpovědnost je odpovědností za trestné činy neboli taková protiprávní jednání, za která je možné uložit trestněprávní sankci (včetně trestu odnětí svobody). Trestné činy se projednávají v trestním řízení soudním a sankce za ně ukládají soudy.

Až dosud se vycházelo z principu individuální odpovědnosti konkrétní fyzické osoby (rozuměj konkrétního člověka). S účinností od 1. ledna 2012 došlo v českém trestním právu k podstatné změně nahlížení na to, kdo všechno může být pachatelem trestného činu. S účinností zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (zákon č. 418/2011 Sb.) je všechno jinak, trestně stíhány  mohou  být i osoby právnické, tedy obchodní společnosti, různé spolky, nadace atd. Právnické osoby mohou být stíhány jen za ty trestné činy, které jsou vyjmenovány v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob (zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v § 7 vyjmenovává, kterých z trestných činů uvedených v trestním zákoníku se právnická osoba může dopustit), tedy nikoliv za všechny trestné činy, uvedené v trestním zákoníku. Pochopitelně také tresty se u právnických osob odlišují od osob fyzických. Pro právnické osoby nebyla vytvořená žádná zvláštní pravidla pro průběh trestního řízení, postupuje se standardně podle trestního řádu.

Trestní odpovědnost se uplatní pouze tehdy, pokud se jedná o zaviněné jednání, ve formě úmyslu nebo nedbalosti (obecně platí, že je třeba úmysl, v některých výjimečných případech může zákon stanovit, že postačuje zavinění z nedbalosti). /Jedná se o subjektivní odpovědnost/.

Obecnou právní úpravu týkající se trestných činů obsahuje trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., procesní postup orgánů činných v trestním řízení, vyšetřování, projednávání a souzení trestných činů obsahuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“).

Jednou z obecných zásad našeho právního řádu je zásada přiměřenosti, dále rozvinutá trestněprávní zásadou podpůrné role trestní represe. Na jejím základě je trestní právo chápáno jako krajní, poslední řešení, které má zákonem chráněným zájmům poskytovat podpůrnou ochranu a uplatnit se jen v případech, kdy nepostačuje mimotrestní řešení (např. uplatnění správněprávní odpovědnosti a správního potrestání). Trestní odpovědnost se proto zásadně uplatňuje u těch protiprávních jednání, které jsou nadány větší mírou společenské nebezpečnosti.

Objasňování a stíhání trestných činů je výlučnou pravomocí tzv. orgánů činných v trestním řízení – policejních orgánů, státních zástupců a soudů. Každý, kdo má za to, že byl spáchán trestný čin, se však může na orgány činné v trestním řízení obrátit s podnětem – trestním oznámením. Trestní oznámení nemá žádné zákonem stanovené náležitosti, může být učiněno ústně i písemně, zpravidla bývá směřováno policejním orgánům nebo na státní zastupitelství. Obvykle by trestní oznámení mělo obsahovat údaje o tom, kdo je činí, komu je adresováno a čeho se týká, dále vylíčení nejdůležitějších skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a případně uvedení toho, jaký trestný čin oznamovatel v popsaném jednání spatřuje.  Vzor trestního oznámení naleznete zde.

Obdobně jako při podávání podnětu k prošetření správního deliktu, i zde může oznamovatel v trestním oznámení požádat, aby byl do jednoho měsíce vyrozuměn o přijatých opatřeních (§ 158 odst. 2 trestního řádu). Uvedením vědomě nepravdivých údajů v trestním oznámení lze spáchat trestný čin křivého obvinění.

Pokud byl oznamovatel jednáním pachatele poškozen, může tuto skutečnost uvést v oznámení a dožadovat se tak v trestním řízení postavení poškozeného (definici obsahuje § 43 trestního řádu). 

Trestným činem je jen takový protiprávní čin, který je jako trestný čin vymezen trestním zákonem. Přitom však současně platí, že trestní odpovědnost je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§§ 12 a 13 trestního zákoníku). Tedy v případě, kdy jsou formální znaky trestného činu a přestupku obsahově shodné a překrývají se, je to právě společenská nebezpečnost/ škodlivost konkrétního činu, která rozhoduje o tom, jestli byl spáchán toliko přestupek nebo už trestný čin.

Ve vztahu k ochraně životního prostředí trestní právo upravuje několik relevantních skutkových podstat v § 293 – § 308 trestního zákona. Jednak jsou zde obecné skutkové podstaty pro postižení trestných činů proti životnímu prostředí, kterými jsou poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293 trestního zákoníku), poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti (§ 294 trestního zákoníku), poškození vodního zdroje (§ 294a), dále jsou to zvláštní skutkové podstaty k ochraně životního prostředí: poškození lesa (§ 295), neoprávněné vypuštění znečišťujících látek (§ 297), neoprávněné nakládání s odpady (§ 298), neoprávněná výroba a jiné nakládání s látkami poškozujícími ozonovou vrstvu (§ 298a) neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (§ 299), neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti (§ 300), poškození chráněných částí přírody (§ 301), týrání zvířat (§ 302), zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 303), pytláctví (§ 304), neoprávněná výroba, držení a jiné nakládání s léčivy a jinými látkami ovlivňujícími užitkovost hospodářských zvířat (§ 305), šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 306), šíření nakažlivé nemoci a škůdce užitkových rostlin (§ 307), případně mohou být naplněny i skutkové podstaty další (např. zneužívání vlastnictví podle § 229 trestního zákona).

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v § 7 stanoví, že právnická osoba se z výše zmíněných trestných činů může dopustit poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293), poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti (§ 294), poškození vodního zdroje (§ 294a), poškození lesa (§ 295), neoprávněné vypuštění znečišťujících látek (§ 297), neoprávněné nakládání s odpady (§ 298), neoprávněná výroba a jiné nakládání s látkami poškozujícími ozonovou vrstvu (§ 298a), neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (§ 299), neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti (§ 300) a poškození chráněných částí přírody (§ 301).

Odpovědnost za škodu / odpovědnost za ztráty na životním prostředí

Občanskoprávní odpovědnost za škodu

Občanskoprávní odpovědnost je obecně odpovědností za soukromoprávní delikt, resp. za porušení právní povinnosti stanovené zákonem nebo smlouvou, případně za porušení dobrých mravů, v jehož důsledku někomu jinému vznikne škoda.  Podle § 2900 občanského zákoníku, který upravuje obecnou prevenční povinnost předcházet škodám totiž: „vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“. Za škodu odpovídají jak fyzické osoby, tak osoby právnické.

V občanskoprávním pojetí odpovědnosti za škodu existuje odpovědnost ve formě odpovědnosti subjektivní i objektivní. Odpovědný za škodu vzniklou porušením zákonné povinnosti podle § 2910 občanského zákoníku je každý, kdo porušení zaviní, jde tedy o odpovědnost subjektivní. Odpovědnost za škodu vzniklou porušením dobrých mravů podle § 2909 občanského zákoníku je také subjektivní, s tím rozdílem, že porušení musí být ze strany škůdce úmyslné, nepostačí zavinění škody z nedbalosti. Odpovědnost za porušení smluvní povinnosti podle § 2913 občanského zákoníku je naopak zásadně objektivní a zavinění není třeba, většinou postačí, že k porušení smluvní povinnosti došlo.

Objektivně odpovědné jsou podle § 2924 občanského zákoníku také osoby, které škodu způsobí provozní činností, kterou je provoz závodu či jiného zařízení sloužícího k výdělečné činnosti, bez ohledu na to, zda ke škodě dojde vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem provozní činnosti na okolí. Této odpovědnosti je možné zprostit se, pouze pokud škůdce prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou po něm lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Také provozovatel zvláště nebezpečného závodu či jiného zařízení je podle § 2925 občanského zákoníku objektivně odpovědný za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Tím provoz je, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče. Pokud se neprokáže opak, provoz se považuje za zvlášť nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem nebo pokud se při něm používá výbušná či podobně nebezpečná látka, či se s ní nakládá. Odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným je možné zprostit se pouze v případě, že se prokáže, že škoda byla způsobena vyšší mocí nebo že ji způsobilo jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby. Problémem uplatnění občanskoprávní odpovědnosti v právu životního prostředí je působení principu volné dispozice, který je pro občanské právo typický. Vezmeme-li si v úvodu uvedený příklad, kdy někdo neoprávněně vykácel ve velkém rozsahu stromy v lese, který mu nepatří, vlastník lesa zde má zásadně právo domáhat se náhrady škody, nikoliv povinnost. Pokud tedy bude viník dopaden, může být potrestán správněprávní nebo trestněprávní sankcí, donucen k náhradě škody bude pouze tehdy, pokud se toho bude vlastník domáhat.

Přestože tomu, kdo způsobí škodu, vzniká okamžitě povinnost k její nápravě, v případě, že odmítá dobrovolně škodu nahradit, nezbývá poškozenému, než se domáhat náhrady škody u soudu.

Dále také může škoda v pojetí občanského zákoníku vzniknout pouze na věcech, které jsou schopny být předmětem vlastnictví (může vzniknout např. na lese, tj. pozemcích a porostech, ale už ne na volně žijících živočiších).

Z povahy a účelu práva životního prostředí vyplývá, že v případě vzniku škody na životním prostředí, resp. jeho jednotlivé složce (vodě, lese, půdě... ) je dán prvořadý zájem na uvedení do původního stavu, nebo alespoň na jiném kompenzačním plnění. Náhrada škody v penězích by měla být vždy až na posledním místě.

V duchu tohoto principu je konstruován také § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny. Toto ustanovení stanovuje, že každý, kdo poškodí, zničí nebo nedovoleně změní část přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny, je povinen navrátit ji do původního stavu, v případě, že je to možné a účelné. O tom, zda je to možné, a o podmínkách uvedení do původního stavu rozhoduje příslušný orgán ochrany přírody.

Pokud není uvedení do původního stavu možné a účelné, může orgán ochrany přírody povinnému subjektu uložit, aby provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě, jejichž účelem je kompenzovat, i když třeba jen zčásti, následky nedovoleného jednání. Zákon o ochraně přírody a krajiny v tomto ustanovení také deklaruje, že uložením povinnosti uvedení do původního stavu nebo náhradního opatření není dotčena povinnost náhrady škody podle jiných předpisů ani možnost postihu za přestupek nebo správní delikt či trestný čin.

Obdobně, podle ustanovení § 29 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, platí, že osoba, která způsobí při provozní činnosti ztrátu podzemní vody nebo podstatné snížení možnosti odběru ve zdroji podzemních vod nebo zhoršení jakosti vody v něm, je povinna nahradit škodu, která tím vznikla tomu, kdo má povoleno odebírat podzemní vodu z tohoto vodního zdroje, a dále provést podle místních podmínek potřebná opatření k obnovení původního stavu. Náhrada přitom podle § 29 vodního zákona spočívá v opatření náhradního zdroje vody. Pouze není-li to možné nebo účelné, je povinna poskytnout jednorázovou náhradu odpovídající snížení hodnoty tohoto nemovitého majetku, s jehož užíváním je povolení spojeno.

Odpovědnost za ekologickou újmu

Role občanskoprávní odpovědnosti za škodu je v právu životního prostředí a při jeho ochraně značně limitovaná. Jak bylo výše řečeno, právo domáhat se náhrady škod má zásadně jen vlastník věci, na které škoda vznikla (např. vlastník lesa). Dále také může škoda v pojetí občanského zákoníku vzniknout pouze na věcech, které jsou schopny být předmětem vlastnictví (může vzniknout např. na lese, tj. pozemcích a porostech, ale už ne na volně žijících živočiších). V neposlední řadě je pak nemožné uplatňovat odpovědnost za škodu na věci vůči jejímu vlastníku, který by sám věc zničil (např. v likvidačním rozsahu a v rozporu se zákonem o lesích vytěžil svůj les). Ve všech těchto případech by se proto měla uplatnit odpovědnost za ekologickou újmu.

Ekologickou újmu definuje zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. V ustanovení § 10 definuje ekologickou újmu jako ztrátu nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti. V § 27 a § 28, zabývajících se odpovědností za porušení povinností při ochraně životního prostředí, stanoví dále tento zákon, že každý, kdo způsobí ekologickou újmu poškozováním životního prostředí nebo jiným protiprávním jednáním, musí v prvé řadě přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části obnovit.

Teprve pokud to není vůbec možné anebo z vážných důvodů účelné, musí nahradit ekologickou újmu jiným způsobem (zabezpečit kompenzační plnění; např. náhradní výsadbu) a není-li možné ani to, je povinen nahradit tuto újmu v penězích. Přitom se však souběh těchto náhrad nevylučuje a nejsou tímto ustanovením dotčeny ani obecné předpisy o odpovědnosti za škodu a její náhradě. O uložení povinnosti (k naturální restituci, naturální nebo pekuniární kompenzaci) rozhoduje příslušný orgán státní správy. Oprávněným ze způsobené ekologické újmy je stát. Hlavním důvodem, proč je uplatnění ekologické újmy v praxi velice problematické, je fakt, že způsob výpočtu ekologické újmy a další podrobnosti měl stanovit zvláštní právní předpis, který však dodnes nebyl vydán.  

Ekologickou újmu definuje také zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě (zákon o ekologické újmě). Jedná se o speciální právní předpis vůči zákonu č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, proto se v případech a v rozsahu, na které dopadá tento zákon, neuplatní ustanovení upravující odpovědnost za ekologickou újmu v zákoně o životním prostředí. Postup podle zákona o předcházení ekologické újmě je obecně možný nejen v případě, že k újmě již došlo, ale také v případě, že teprve hrozí. Jeho aplikace však může být v praxi problematická, protože podmínky jsou nastaveny poměrně přísně.   

Na základě zákona o ekologické újmě je možné domáhat se nápravy ekologické újmy způsobené provozní činností na chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin, na přírodních stanovištích vymezených tímto zákonem, na vodě nebo půdě. Jeho záběr tedy dopadá pouze na některé případy újmy na životním prostředí.

Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona o ekologické újmě se ekologickou újmou rozumí nepříznivá měřitelná změna přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení jeho funkcí, která se může projevit přímo nebo nepřímo; jedná se o změnu na

  • chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích, která má závažné nepříznivé účinky na dosahování nebo udržování příznivého stavu ochrany takových druhů nebo stanovišť, s výjimkou nepříznivých účinků vyplývajících z jednání provozovatele, k němuž byl oprávněn podle § 5b, 45i a 56 zákona o ochraně přírody a krajiny; kritéria pro posouzení významu účinků na dosahování nebo udržení příznivého stavu ochrany chráněných druhů a přírodních stanovišť jsou stanovena v příloze č. 3 k tomuto zákonu,
  • podzemních nebo povrchových vodách včetně přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod, která má závažný nepříznivý účinek na ekologický, chemický nebo množstevní stav vody nebo na její ekologický potenciál, s výjimkou nepříznivých účinků v případech stanovených podle § 23a odst. 4 a 7 vodního zákona, nebo
  • půdě znečištěním, jež představuje závažné riziko nepříznivého vlivu na lidské zdraví v důsledku přímého nebo nepřímého zavedení látek, přípravků, organismů nebo mikroorganismů na zemský povrch nebo pod něj,

Odpovědnost za ekologickou újmu ve smyslu zákona o ekologické újmě spočívá v povinnosti původce provést nápravná opatření, resp. uhradit jejich provedení v případě, kdy je zabezpečil příslušný úřad. Na základě § 8 zákona o ekologické újmě má řízení o uložení nápravných opatření zahájit příslušný správní orgán z moci úřední, jakmile se dozví o skutečnosti, která nasvědčuje tomu, že mohlo dojít k ekologické újmě nebo pokud bezprostředně hrozí její vznik. Příslušným správním orgánem je Česká inspekce životního prostředí (resp. správy národních parků nebo chráněných krajinných oblastí na těchto územích). Můžete se tak na úřad obrátit s podnětem podle § 42 správního řádu (obdobně jako tomu bylo u správněprávní odpovědnosti).

Vedle toho je řízení podle zákona o ekologické újmě možné zahájit rovněž na žádost fyzické nebo právnické osoby, která je ekologickou újmou dotčena nebo u níž je takové dotčení pravděpodobné. Zatímco v případě „podnětu“ není na zahájení řízení právní nárok, v případě „žádosti“ je řízení zahájeno automaticky dnem, kdy žádost dojde věcně a místně příslušnému úřadu. V důsledku toho je pak možné domáhat se, aby správní orgán vydal ve lhůtě rozhodnutí, a v případě, že je žádost zamítnuta se proti takovému negativnímu rozhodnutí odvolat nebo jej napadnout správní žalobou. Žádost musí být doložena relevantními informacemi a údaji, ze kterých je patrné, že došlo k ekologické újmě nebo taková újma bezprostředně hrozí.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Pokud stát způsobí škodu jako účastník soukromoprávních vztahů (např. poruší obchodní smlouvu uzavřenou se soukromým podnikatelem), odpovídá za ni obdobně jako ostatní právnické osoby a osoby fyzické podle ustanovení občanského zákoníku.

Jsou ale i případy, kdy škoda vznikne v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí státním orgánem nebo v důsledku jeho nesprávného úředního postupu. Na tyto případy pamatuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Na jeho základě a v souladu se zde upravenými podmínkami je možné domáhat se po státu náhrady škody způsobené právě při výkonu veřejné moci.

Více o odpovědnosti státu za škodu způsobenou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí státním orgánem nebo v důsledku jeho nesprávného úředního postupu najdete v článku Jak vymáhat náhradu škody za nesprávný postup úřadu?

Nadřazené kategorie:

Fungování obcí a úřadů

Pomohl Vám manuál?

Podpořte nás

Nenašli jste?

Položit nový dotaz

Do pěti pracovních dnů se vám ozveme.

Položit dotaz

Občan 2.0?

Zajímáte se o problémy kolem vás? Možná jste Občan 2.0.

Chcete se zapojovat efektivněji?
Buďte Občan 2.0!

Přečtěte si více

Jde do tuhého?

Potřebujete pomoc advokáta?

Součástí konsorcia je i advokátní kancelář
Frank Bold Advokáti.

Pomoc advokáta