Poradna

Je možné žádat o informace o lesních hospodářských plánech?

Je možné na základě práva na informace žádat Lesy ČR o lesní hospodářské plány?

Tento dotaz byl vyřešen dne 8. 12. 2009. Pozor, závěry a legislativa odpovídají tehdejší právní praxi a nemusí být aktuální.

Odpověď poradny

Lesní hospodářské plány (dále LHP) jsou upraveny v § 24 - § 27 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování.

Nejvyšší správní soud charakterizoval LHP v rozhodnutí ze dne 12. prosince 2008, sp. zn. 2 As 64/2008-122 následovně: „LHP je nástrojem vlastníka lesa, který je primárně spjat s lesním majetkem nacházejícím se na konkrétních pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Jeho hlavním účelem je přitom bezesporu zachování funkcí lesa v rámci určitého lesního hospodářského celku, a to za podmínky hospodaření v souladu s dalšími právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.“

Obecně je možné získat informace o LHP  na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a také na základě zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Vymezení pojmu informace vztahující se k LHP lze podřadit pod § 2 písm. a) bod 4 zákona č. 123/1998 Sb., ale rovněž pod § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Tento rozbor vychází primárně ze znění tohoto právního předpisu jako obecné úpravy a na příslušných místech uvádí rozdíly plynoucí ze zákona č. 123/1998 Sb.

V praxi by ovšem mělo být postupováno vesměs podle zákona č. 123/1998 Sb. s tím, že závěry  odvozené ze zákona č. 106/1999 Sb. by se měly uplatnit analogicky.

Pokud je LHP obsažen ve správním spisu (ať již v rámci řízení podle lesního zákona, či zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), mělo by obecně platit, že by jej správní orgán měl poskytnout.

V této souvislosti lze odkázat například na rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 193/2007-41, v němž soud konstatoval: „Právo na informace je zaručeno článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Obecným předpisem, který zajišťuje ústavní právo veřejnosti na informace o činnosti státních orgánů je zákon o přístupu k informacím (č. 106/1999 Sb.). Státní orgány jako povinné subjekty jsou tímto zákonem zavázány především k tomu, aby podávaly informace o své činnosti. Výjimkou z tohoto pravidla jsou informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob. Ve smyslu § 2 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba za právní úpravu, která má před zákonem o poskytování informací přednost, považovat takovou, která upravuje poskytování informací komplexně. Pokud tedy žadatel s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb. požádá o poskytnutí informací obsažených ve spise jinou formou než nahlédnutím (poskytnutím kopie listin, ve spise obsažených, sdělením konkrétního údaje a podobně), je namístě aplikovat postup podle zákona o přístupu k informacím.“

Krajský soud v citovaném rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) č.j. 8 As 45/2006-47, který výše uvedené závěry podporuje, a také na rozsudek NSS  č.j. 1 As 17/2008-67, podle nějž záměrem zákonodárce jednoznačně bylo aby pojem ,,informace" v pojetí z.č. 106/1999 Sb. měl stejný význam jako pojem „dokument“.

Z toho NSS dovodil, že pokud žadatel požaduje poskytnutí informace formou kopie dokumentu obsaženého ve spise, má právo na to aby mu povinný subjekt tuto kopii zaslal. Obdobně lze odkázat také na NSS ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 1 As 51/2009-106.

Důvody pro odepření poskytnutí informací nalezneme v § 7, § 8a, § 8b, § 9, § 10, § 11 zákona č. 106/1999 Sb. Omezení přístupu k informacím v zákoně č. 123/1998 Sb. vymezuje § 8 odst. 1, 2, 3. V případě LHP by mohlo přicházet v úvahu  hledisko ochrany obchodního tajemství a hledisko ochrany osobních údajů.

Obchodní tajemství je definováno v § 17 zákona č. 513/1991 Sb.: Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

Těchto pět podmínek musí být splněno kumulativně. Tedy například skutečnost, že vlastník lesa zajistí odpovídajícím způsobem utajení informací, ještě nevylučuje zkoumání splnění zbylých čtyř podmínek. Stejně tak samozřejmě nepostačí, pokud vlastník vůči orgánu státní správy lesů či orgánu ochrany přírody LHP za obchodní tajemství prohlásí. Je na tomto orgánu, aby naplnění všech výše uvedených podmínek posoudil.

Domníváme se, že s ohledem na svůj zákonem, resp. vyhláškou vymezený obsah LHP nebudou naplňovat znaky obchodního tajemství. Zejména je nutné poukázat na skutečnost, že vzhledem k obecnému právu vstupovat do lesa (§ 19 odst. 1 lesního zákona) lze informace obsažené v LHP získat i tímto způsobem. Nejde tedy o informace, jež by vlastník lesa vůbec mohl zajišťovat. To se týká i provozních postupů, které se na lesních pozemcích uskutečňují. Možnost informace obsažené v LHP utajovat je vyloučena také § 26 odst. 3 lesního zákona, podle něhož se tvorby LHP mohou účastnit právnické a fyzické osoby jejichž práva a právem chráněné zájmy mohou být dotčeny.

I kdyby byla některá jednotlivá informace, obsažená v LHP, znaky obchodního tajemství přesto naplňovala, byl by povinný subjekt (samozřejmě s řádným odůvodněním) povinen poskytnout celý obsah LHP s vyloučením pouze této jednotlivé informace (§ 12 zákona č. 106/1999 Sb.). Kromě toho ve vztahu k Lesům ČR jako státnímu podniku by se v tomto případě musela uplatnit výjimka podle § 9  odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., který stanoví že při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.

Pojem „veřejných prostředků“ lze odvodit z definice obsažené v § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb. o finanční kontrole, podle níž veřejné prostředky zahrnují veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a).[1] Jelikož jsou Lesy ČR státním podnikem, který hospodaří s lesním majetkem ve vlastnictví státu, dovozujeme, že se na něj výjimka vztahuje.

K tomu lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 10. října 2003, sp. zn. 5 A 119/01, v němž soud konstatoval: „Ustanovení zákona 106/1999 Sb. je nutno vykládat jako odraz obecného vyvažování právem chráněných zájmů, kdy na jedné straně pomyslných vah stojí zájem veřejnosti na kontrole veřejné správy a na straně druhé zájem soukromoprávních subjektů na uchování jejich obchodního tajemství. Je přitom třeba posoudit, který z těchto oprávněných zájmů v konkrétním případě převažuje. Zákonodárce poskytuje obecné vodítko, když v § 9 odst. 1 stanoví, že obecně převažuje zájem na ochraně obchodního tajemství, ovšem zároveň podle odst. 2 stejného ustanovení zájem na kontrole veřejné správy opětovně převáží, pokud se jedná o používání prostředků z veřejných rozpočtů.“

Ke stejnému závěru lze dospět i na základě  znění § 8 odst. 4 písm. c) zákona č. 123/1998 Sb., v  němž je uvedeno: "Porušením obchodního tajemství není zpřístupnění informace označené za obchodní tajemství, pokud požadovaná informace byla získána z prostředků z veřejných rozpočtů."

Na LHP jako informaci o životním prostředí (viz výše) by dále bylo nutné aplikovat pravidlo obsažené v čl. 4 odst. 3 směrnice 2003/4/ES, o přístupu k informacím o životním prostředí, podle nějž „Důvody odmítnutí uvedené v odstavcích 1 a 2 je nezbytné vykládat restriktivním způsobem, přičemž se u konkrétního případu bere v úvahu prospěšnost zveřejnění z hlediska veřejného zájmu.

V každém konkrétním případě se zvažuje veřejný zájem, kterému zveřejnění slouží, proti zájmu, kterému slouží odmítnutí.“ V odstavci 2 jsou uvedeny případy, kdy členské státy mohou odmítnout žádost o životním prostředí, mezi něž lze zařadit i obchodní tajemství. Směrnice dále obsahuje příkaz poměřovat veřejné zájmy na zveřejnění informace proti veřejnému zájmu se zájmem, kterému slouží odmítnutí.

Osobní údaje vlastníků pozemků, jichž se LHP týká, se dle zákona č. 101/2000 Sb. neposkytují. LHP tedy lze poskytnout po vyloučení („začernění“) těchto údajů (§ 12 zákona č. 106/1999 Sb.).

Vyplývá to mimo jiné z rozhodnutí NSS ze dne 28. března 2008, sp. zn. 3 As 13/2007-75, kde soud konstatoval: „Je nutno respektovat § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, z něhož vyplývá, že případný důvod pro odepření poskytnutí pouze některých údajů uvedených např. na požadované listině nemůže být důvodem k odepření poskytnutí kopie celé této listiny, ale toliko důvodem k vyloučení právě těch údajů, na něž se zákonná výjimka z poskytování informací vztahuje. Pokud tedy taková listina obsahuje např. osobní údaje ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, je povinností správního orgánu, nejsou-li jiné zákonné důvody k jejímu odepření, kopii takové listiny žadateli poskytnout, ovšem v anonymizované podobě, tedy v podobě, kde budou na listině uvedené osobní údaje znečitelněny.“

Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že LHP jsou jak informacemi ve smyslu z. č. 106/1999 Sb., tak informacemi o životním prostředí podle z. 123/1998 Sb. Pokud mají povinné subjekty (především správní orgány) tyto informace k dispozici (především pokud jsou obsaženy ve spisech z jimi vedených řízení), jsou povinny na žádost poskytnout jejich kopie, a to vesměs s vyloučením osobních údajů vlastníků lesa.

Žádný další důvod pro neposkytnutí jiných částí LHP zřejmě většinou nebude dán. Pokud by se správní orgán domníval, že tomu tak ve výjimečných případech je, musel by tento svůj názor, resp. neposkytnutí informace, dostatečně odůvodnit, a to i při zohlednění výše citovaných ustanovení týkajících se informací získaných z veřejných prostředků. Čl. 4 odst. 2 „Pravidel Ministerstva zemědělství“ ze dne 5.8.2003 je tedy v jednoznačném rozporu s právními předpisy a nelze podle něj postupovat

Lze doplnit, že vedle orgánů státní správy (orgán státní správy lesů, orgán ochrany přírody) patří mezi povinné subjekty podle obou informačních zákonů i Lesy České republiky.

Lesy České republiky (dále LČR) jsou státní podnik, byly založeny Ministerstvem zemědělství dne 1. 1. 1992 dle § 3 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Státní podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek (§ 2 odst. 1, 2 zákona č. 77/1997 Sb.).

Na otázku, zda je státní podnik LČR veřejnou institucí mající postavení povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, odpovídá judikatura Ústavního soudu. 

Jako příklad uvádíme nález Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, v němž se soud zabýval výkladem pojmu „veřejná instituce“.

Soud uvedl: „Jedním z kritérií, jak diferencovat veřejnou instituci od instituce soukromé, je právě způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu). Nicméně Ústavní soud současně poukazuje na nutnost reflexe toho, že pro konečný závěr, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, je třeba akcentovat i jiná kritéria, která mají v souvislosti s takovou otázkou význam. [...] Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“

Dalšími rozhodnutími zabývajícími se touto problematikou jsou např. nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III ÚS 671/02, nález Ústavního soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. III ÚS 686/02, nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2003, sp. zn. IV ÚS 29/03 a čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále NSS) ze dne 6. října 2009, sp. zn. 2 Ans 4/2009-93).

Po provedení analýzy na základě výše uvedených kritérií, dospějeme k následujícím závěrům:

Ad a): LČR byly založeny Ministerstvem zemědělství zakládací listinou. (ve srovnání například s rozhodnutím NSS ze dne 31. října 2005, sp. zn. 5 As 25/2004 – 57, kde státní podnik Povodí Odry vznikl zákonem o povodích, nikoli zakladatelskou listinou, tudíž jej soud neshledal povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb.). Ministerstvo rozhoduje i o zániku státního podniku (může rozhodnout o zrušení podniku pouze po předchozím souhlasu vlády (§ 6 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb.). Jedním z charakteristických znaků veřejné instituce přitom je, že nemůže svou činnost ukončit "dle své libosti" (tj. např. rozhodnutím svých vlastních orgánů). Při vzniku a zániku státního podniku je tak přítomna velká míra ingerence státu, a naopak absentuje "vlastní" vůle státního podniku, což pak svědčí spíše o jeho povaze veřejné. (více viz I ÚS 260/06).

Ad b): Zřizovatelem LČR je stát, respektive Ministerstvo zemědělství.

Ad c): Organizační struktura LČR má tři stupně. Ředitelství, regionální pracoviště a správy toků. Dle § 12 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. ředitele jmenuje a odvolává ministr, nebo vláda v těch případech, kdy si toto právo vyhradí.

Ad d): Prostřednictvím ministerstva zemědělství stát vykonává kontrolu podle zákona o státní kontrole (č. 552/1991 Sb.), případně podle zákona o finanční kontrole (č. 320/2001 Sb.).

Ad e): Podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu I ÚS 260/06: „Institucí zřízenou za veřejným účelem je ta, která byla zřízena k uspokojování veřejných či celospolečenských potřeb; má za účel prospět nikoli jen zájmům svým, nýbrž uspokojuje svou činností také potřeby veškerenstva nebo alespoň neurčité části subjektů, jimž činnost instituce slouží k dobru.“ Hlavní náplní činnosti LČR je obhospodařování více než 1,3 mil. ha lesního majetku ve vlastnictví státu a péče o téměř 20 tisíc km určených vodních toků a bystřin. Jedná se tedy o instituci hospodařící s veřejnými prostředky, neboť hospodaří s majetkem státu.

Na základě těchto kritérií lze konstatovat, že LČR naplňují znaky veřejné instituce a lze je tak označit za povinný subjekt dle zákona č. 106/1999 Sb. Stejně tak je možné konstatovat, že jde o právnickou osobu založenou správním úřadem, která poskytuje služby, jež ovlivňují stav životního prostředí ve smyslu  §2 písm. b) bod 3. zákona č. 123/1998 Sb. a tedy i o povinný subjekt ve smyslu tohoto zákona.

[1] KORBEL, F. Právo na informace, Komentář. Praha: Linde, 2005, s. 67

Pomohl Vám manuál?

Podpořte nás

Nenašli jste?

Položit nový dotaz

Do pěti pracovních dnů se vám ozveme.

Položit dotaz

Občan 2.0?

Zajímáte se o problémy kolem vás? Možná jste Občan 2.0.

Chcete se zapojovat efektivněji?
Buďte Občan 2.0!

Přečtěte si více

Jde do tuhého?

Potřebujete pomoc advokáta?

Součástí konsorcia je i advokátní kancelář
Frank Bold Advokáti.

Pomoc advokáta