Cítit vůni chleba, slyšet cinkot zlata

Jan Rajter hospodaří se synem a dvěma vnuky na pěti stech hektarech nejúrodnější půdy, která na Mostecku zbyla. 

Stát za jeho humny dovolil postavit za cenu obcházení zákonů továrnu na hliníkové automobilové součástky, vypouštějící do ovzduší a půdy rakovinotvorné dioxiny. Rajter zůstal jediným, kdo zákonnost stavby napadá u soudu. Stal se jakýmsi symbolem osamělého odporu proti mocné korporaci. Ale teď se objevila zpráva, že Rajter podepsal s magistrátem memorandum, jímž se město zavazuje k odkoupení Rajterových pozemků, pokud on stáhne sérii žalob. "To je konec, Rajterové odcházejí," zabědoval týdeník Respekt.

Jenže, je to opravdu konec? Zakope válečnou sekyru člověk, který si dokázal uhájit právo podnikat na vlastním hospodářství i v nejtužších komunistických časech? "Je to strašné rozhodování. Ten protivník je asi neporazitelný. Ale tady máme velkostatek, budovy, půdu, techniku, všechno, o čem jsem snil čtyřicet let. Tohle přece jinde jen tak nepořídíme. Jsme zemědělci a ne kolotočáři!"

Život v kráteru

Když mu byly tři roky, umřela Janu Rajterovi matka. Více než do školy chodil sloužit se sestrami k sedlákům, kde si osvojil všechny rolnické dovednosti. Někde tam vyklíčilo jeho životní přesvědčení: "Musíš se svěřit půdě. Ta tě uživí, když jí dáš všechny síly."

V osmnácti letech si koupil v Jindřichově na Bruntálsku své první hospodářství. To byl rok 1953 a kolem usedlosti začali obcházet naháněči do zemědělského družstva. Když odmítl, sebrali mu nejúrodnější půdu a přidělili vzdálené pozemky poseté kameny, na nichž neměl šanci uživit manželku a narozeného syna.

"Odvedl jsem ženu s dítětem k sousedům a navedl ji, aby úřadům řekla, že jsem od nich už napořád odešel," vzpomíná Rajter. "Nějaký čas jsem se pokoušel živit na Slovensku a pak jsem si našel práci jako posunovač v Mostě. Když jsem si jel pro rodinu do Jindřichova, policajti mě zatkli a obvinili z narušení socialistické vesnice."

Měl štěstí, vyvázl s podmínkou. Při svých posunovacích jízdách objevil v těsné blízkosti litvínovské chemičky polorozpadlý domek. Všude kolem poddolovaná zem, plná prasklin, zbavená ornice. A nad tím vším neutuchající zápach. Plynová komora. Napadlo ho, že na tomhle kráteru by ho komunisté mohli nechat sedlačit.

"Na národním výboru mysleli, že jsem se pomátl. Ale nakonec mi pozemky přidělili. Musel jsem podepsat, že je budu obdělávat na vlastní nebezpečí. A že souhlasím s jejich případným odebráním ve veřejném zájmu. Přes den jsem jezdil na posunovací lokomotivě a potom dělal na poli, krmil dobytek. Alespoň takhle jsem mohl ochutnat svůj vysněný cíl."

"Byl mladý a plný síly. Měl ženu, která ho chápala a byla ochotná to s ním táhnout. Brzy měli v maštalích nejvykrmenější býky v celém okrese. Utrápenou půdu zdobilo zlatavé obilí, které přitahovalo okolní družstevníky. Běžně se stávalo, že vtrhli na Rajterovo pole a se zdůvodněním, že "socialistická organizace má přednost", odvezli celou úrodu.

Jednou mu došla trpělivost, rozrazil dveře v kanceláři předsedy národního výboru a křičel: "Tak pozor, pánové! Kdo zasel, ten sklízí!" Nakonec si vymohl alespoň část úrody zpět. A nájezdy družstevních kombajnů postupně ustávaly.

Čím vlastně komunisty odzbrojoval? Snad i tím, že jeho výjimečná nezkrotnost byla spojená se zdravým realismem chlápka, jenž nalézá oporu ve své půdě. Každopádně ho nechali soukromě hospodařit až do pádu totality. Dokonce mu socialistický podnik v Novém Městě pod Smrkem prodal kombajn. Na poli s ním začal jezdit jeho tehdy jedenáctiletý syn Jan. Rodinná farma byla kompletní.

"Když komunisté skončili, řekl jsem Honzovi: "Dobře si rozmysli, jestli chceš se mnou koupit pořádnou farmu s pozemky, nebo jít svou cestou. Pokud se odstěhuješ, aspoň si budeme vzácnější. Ale společné farmaření čím dál víc poneseš na svých bedrech. Mně budou ubývat síly," vypráví Jan Rajter. "Kluk mi odpověděl, že to teď teprve spolu pořádně rozjedeme. Sám bych se už s šedesátkou na krku asi do ničeho nepustil."

Mexičané rádi ptáky

V roce 1993 koupili Rajterovi statek a rozsáhlé pozemky v Moravěvsi u Havraně. Starý sedlák měl poprvé v životě pocit, že stojí na prahu štěstí. Všude kolem úžasná černozem s jílovitým podložím, které drží vláhu. I když je suchý rok, tady se urodí. "Říkal jsem si, že tady konečně můžeme žít a živit se jako svobodní rolníci. Nejen my, ale i další generace Rajterů."

V dubnu 2001 se z televize dozvěděl zprávu, která mu zase život obrátila vzhůru nohama. Jeho nejlepší pozemky má těsně obklíčit více než dvousethektarová průmyslová zóna Joseph, jejímž jádrem bude hliníkárna mexické společnosti Nemak. "Vůbec jsem nechápal, proč chtějí stavět zrovna tady fabriku, která zamoří veškerou úrodnou půdu. Vždyť pro podobné projekty už byla vybrána oblast na pozemcích nedalekých zbouraných vesnic Komořany, Třebušice a Ervěnice."

Vysvětlení, které nabídl mluvčí společnosti Nemak Pavel Kučera, sedláka dost šokovalo: "Mexičané mají přece rádi přírodu, lesy a ptáky. Proč by měli novou fabriku stavět uprostřed bývalého povrchového dolu s výhledem na chemičku? To by nám museli cestu vydláždit zlatem."

Tehdy za Rajterem přijel mladý právník Pavel Franc z občanského sdružení Ekologický právní servis. Tenhle činorodý specialista na soudní spory s nadnárodními společnostmi měl informace, že na prosazení továrny Nemak tlačí sám premiér Zeman. Ten také později na Nově přirovnal Jana Rajtera a pracovníky Ekologického právního servisu k bin Ládinovi.

"Řekl jsem Rajterovi, že šanci uspět v souboji s průmyslníky, jimž jdou na ruku nejvyšší politici, odhaduji na tři procenta," vypráví Franc. "Rajter odpověděl: "Nevadí, jdu do toho." Od té doby jsme společně podali desítky soudních žalob. Za ty roky se mezi námi vytvořila naprostá důvěra. Pro mne to je nejhrdější, nejodvážnější člověk, jakého jsem potkal."

Rajter s Francem například napadli souhlas Ministerstva životního prostředí s vynětím pozemků pro továrnu ze zemědělského půdního fondu, které později i ombudsman Motejl označil za nezákonné. Rajter také podal žalobu na okresní stavební úřad, jenž vydal územní i stavební rozhodnutí, aniž si opatřil zákonem předepsané podklady. Stavba první haly Nemaku pro výrobu 150 tisíc hliníkových hlav ročně se ale mezitím rozjela.

Když se v Moravěvsi zakously první bagry do vzácné černozemě, zatloukl na vrata Rajterů jeden ze stavbařů. Žádal je, jestli by nemohli se svými stroji přes noc parkovat u nich na dvoře. K ohromení kdekoho starý Rajter souhlasil. "Ten člověk přece za nic nemůže, jen se tím živí. Mějme úctu k jeho práci jako k té svojí," prohlásil.

Ples se mění v tryznu

Ještě nebyla první hala dokončená, když Nemak požádal o vydání dalšího územního rozhodnutí na desetinásobné rozšíření továrny. Měla by vyrábět milión šest set tisíc hlav ročně. Původní kapacita 150 tisíc hlav by pak představovala předpokládaný počet zmetků.

"Chytře uplatňují salámovou taktiku. Další hala se zahryzne rovnou mezi dvě moje nejlepší pole," říká Rajter. "To by ale byl náš konec. Řekněte mi, kdo koupí obilí, maso nebo mléko z takové oblasti?"

Rajter sehnal dostatek podpisů, na základě nichž byl místní úřad v Havrani povinen uspořádat referendum o dalším zabírání půdy. Komunistický starosta ale odmítl lidové hlasování vyhlásit. Jenže se blížily komunální volby a sociální demokraté slíbili, že v případě svého vítězství plebiscit uspořádají. Drtivě vyhráli.

V době, kdy měla nová rada hlasovat o referendu, uspořádala rodina Rajterů v Havrani ples se zabijačkou. Chtěli poděkovat lidem, že jim pomohli prosadit plebiscit. Když Rajter mladší ples zahajoval, přišla zpráva, že sociální demokraté své voliče podvedli. Návrh na referendum rada zamítla. Ples se změnil v tryznu. Velkostatkář Rajter, který jinak neztrácel nadhled, se na něm pořádně chytil s jedním ze zastupitelů.

"Zuřil jsem. Došlo mi, že jsem v horší situaci než za komunistů. Tehdy jsem se musel smířit, že jsou tady na věčné časy, mají půlku východní Evropy a nikdy nemůžu nad nimi vyhrát. Ale teď mi politici dávali naději, že budu moct žít způsobem, který jsem si vybral. A pak mě podvedli. To vás zasáhne mnohem víc."

Krátce před koncem roku 2003 přišla další rána. Výrok Ústavního soudu, u něhož Rajterovi zažalovali svévoli zastupitelstva, které nevyhlásilo referendum navzdory zákonem předepsanému počtu podpisů. Ústavní soud stížnost přijal, ale senát se usnesl, že se případem nemůže zabývat. Neboť Ústavní soud "nemůže svým rozhodnutím nahradit politickou vůli samosprávy".

"To je největší selhání v historii našeho Ústavního soudu," říká Franc. "Když už stížnost přijal, nemůže ji Ústavní soud jaksi dodatečně odmítnout. Podle zákona ji musí projednat a vydat rozhodnutí, v němž stížnosti vyhoví nebo nevyhoví. Navíc ústavní soudci se předtím i poté vyjadřovali k různým vyhláškám a usnesením samosprávy. Teď se ukázalo, že lokajství vůči politikům a korporacím dorazilo i do nejvyšší soudní instituce v zemi."

Na Vánoce 2003 panovala u Rajterů dost mizerná nálada. Na co ve sporu sáhli, hroutilo se jim pod rukama. "Mladý Jan měl pocit, že už nemá cenu pokračovat. Ale otec, který se vždycky držel při zemi, tvrdil, že je třeba bojovat dál. Se zaťatými zuby a bez iluzí," vzpomíná fotograf Ibra Ibrahimovič, jenž na svých snímcích už třináct let zobrazuje příběh rodiny Rajterů.

Právě v roce 2003 - pro Rajterovy tak ponurém - získaly dvě Ibrahimovičovy fotografie z "Rajterovského cyklu" hlavní cenu od mezinárodní poroty Czech Press Photo. Také díky tomu a putovní výstavě fotografií "Příběh sedláka Rajtera - od kolektivizace ke globalizaci" pronikl Rajterův boj mezi širší veřejnost i do zahraničních médií.

Když se ale Ibra Ibrahimovič objevil u Rajterů poprvé a chtěl fotografovat jejich fascinující hospodářství ještě za chemičkou, sedlák ho vyhnal. Hrozil mu, že jestli se ještě jednou objeví, vezme na něj pušku. "Pak jsem ho ale viděl, jak sedí na mezi a jí chleba s cibulí," vzpomíná Rajter. "To mne odzbrojilo. Ten chlapík nebude žádný náfuka ani zazobanec, poctivě si vydělává na živobytí, s tím bychom se mohli kamarádit, řekl jsem ženě."

První zrnka písku v soukolí

Když v roce 2004 žádal Nemak Evropskou banku pro obnovu a rozvoj o úvěr na rozšíření továrny, zaznamenali Rajter a spol. první úspěch. Pavel Franc přes partnery z nevládní organizace Bankwatch network přesvědčil vedení EBRD, aby přijeli úvěr přezkoumat. Tak se upjatí bankéři ocitli na statku u Rajterů. Pod nohy se jim pletl pes a velkostatkář vykládal o nebezpečnosti a nesmyslnosti hliníkárny tak dlouho, dokud neodrovnal překladatele. Když si hosté pochvalovali jeho domácí sýr, řekl jim: "Jestli půjčíte Nemaku, bude příště tahle pochutina plná jedů."

Několik týdnů poté vydala EBRD zprávu, že svoji účast v projektu Nemaku ruší. "Vlastně mě to až tak moc nepotěšilo. Měl jsem se radovat z toho, že banka odkudsi z Londýna myslí na zdraví lidí z českých obcí víc než naše vlastní úřady?" ptá se Rajter. Velkostatkářův zásadní pesimismus však přece jen dostal povzbuzující injekci. Nejvyšší správní soud potvrdil v květnu 2005, že odnětí půdy ze zemědělského fondu pro Nemak bylo v rozporu ze zákonem. Tenhle verdikt by měl podle právníků vést ke zrušení územního rozhodnutí na výstavbu první etapy závodu a pozastavení schvalovacího procesu na jeho rozšíření.

Stalo se ale něco nečekaného. Krajský stavební úřad v Ústí nad Labem potvrdil Nemaku stavební povolení na desetinásobné rozšíření hliníkárny. S tím, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je závazné pro krajský soud, a nikoliv pro krajský úřad. "Když jsem o tom s úředníky mluvil, říkali mi: "Víme, že jsme vydali nezákonné rozhodnutí, nesouhlasíme s ním, ale jsme jen kolečka v rozjetém stroji." Takhle se ale hájili i precizní byrokrati z nacistické říše," prohlašuje Pavel Franc.

Jenže do promazaného strojního soukolí pronikalo stále více zrnek písku. Loni Nejvyšší správní soud a po něm i Krajský soud v Ústí nad Labem prohlásily stavební povolení na přístupovou cestu ke stavbě továrny Nemak za "naprosto zmatečné a od samého počátku neexistující". Stavbu totiž povolil mostecký stavební úřad, který k tomu neměl oprávnění. To už ale začínalo Mexičanům téct do bot. Stejný úřad totiž rozhodl o dalších stavebních povoleních, které Rajterovi napadli u soudu. Pokud by se Nejvyšší správní soud držel dosavadní právní argumentace, musel by dát sedlákovi za pravdu. Pak by hrozilo Nemaku možná i řízení o odstranění černé stavby.

"Nevěřím, že by stát nařídil továrnu zbourat. Ale pokud budou teď státní úředníci tolerovat její rozšíření, tak jen za cenu toho, že by veřejně ignorovali závěry soudů," tvrdí Jan Rajter. "A ředitel Nemaku nám kdysi říkal, že když nebudou moci výrobu rozšiřovat, tak to tady pro ně nemá smysl a odejdou."

O vzrůstající nervozitě Nemaku svědčí i to, že ačkoliv má stavební povolení na zvyšování své kapacity v ruce, dosud nezačal stavět. "Investovat do rozšíření za situace, kdy můžeme vyhrát další soudy, se vedení Nemaku moc nechce," říká Franc. "Navíc spor úřadů s Rajterem odrazuje další podnikatele, které vedení kraje marně láká do průmyslové zóny Joseph. Čekali jsme, že se magistrát pokusí o nějakou dohodu s Rajterovými. Jen nebylo jasné, jak na to půjdou."

Půjdou přes mrtvoly?

V říjnu loňského roku dostal Jan Rajter zvláštní dopis. Arcibiskup české pravoslavné církve vladyka Kryštof v něm zval statkáře na usmiřující jednání s vedením Ústeckého kraje a mosteckého magistrátu do monastýru svatého Prokopa Sázavského v Mostě.

"Povinností biskupů je smiřovat spory," říká vladyka Kryštof. "Požádal mě o zásah mostecký magistrát. Ani se netajili, že už si nevědí s panem Rajterem rady. Apeloval jsem na statkáře, aby si uvědomil lidský rozměr svého boje. Co kdyby nakonec zvítězil a lidé v Nemaku, kteří živí rodiny, přišli o práci? Nebylo by to trpké vítězství? Pan Rajter mi potom řekl, že to bylo nejkrásnější setkání v jeho životě."

Že by prohlásil něco tak bombastického, Rajter vehementně odmítá. Připustil však, že kdyby se problém vyhrotil do podoby rodina Rajterů versus 1700 míst v Nemaku, uvažovali by o odchodu. "Jenže z místních tam teď pracuje jeden člověk z Moravěvsi a pár lidí z Havrani. A kdo nám zaručí, že po rozšíření nebudou nabírat levné dělníky ze Slovenska nebo Ukrajiny, jako to dělají zahraniční investoři jinde v republice?"

Lidé z pravoslavné církve, jimž vedení Mostu slibuje peníze na nový dřevěný monastýr v zakarpatském stylu, začali pracovat na rodině Rajterů jako bobři. Jeden z duchovních dokonce za nimi přišel i na Vánoce. U svátečního stolu mluvil o tom, že tak dlouhý boj, který vedou, se nutně musí dřív nebo později podepsat na vyrovnanosti a vztazích uvnitř rodiny.

V únoru letošního roku podepsal Jan Rajter s magistrátem memorandum. Most se v něm zavazuje, že do 15. dubna odkoupí od sedláka přes devadesát hektarů pozemků, přiléhajících k průmyslové zóně. Rajter a Ekologický právní servis potom stáhnou všechny žaloby, kterými se snaží investici Nemaku zastavit.

Bylo to pro Pavla France velké zklamání teď, když začínají vyhrávat některé soudy? Koneckonců Ekologický právní servis, který podal hodně žalob samostatně, by se nemusel cítit dohodou Rajtera a města vázán...

"Celou dobu jsme bojovali za Rajterovy. A jen oni určí, co dál," tvrdí Pavel Franc. "Nemůžu jim slíbit, že Nemak zastavíme. Proto si také nedovedu představit, že bychom příležitost ke smíru sami zmařili a Rajterovi tady zůstali vězet v pasti." Podle France se Rajterovy šance na vítězství ze tří procent zvýšily tak na dvacet. "Vidíme, jak úřady nerespektují soudy. A pokud se investoři v Nemaku rozhodli dál expandovat, půjdou přes mrtvoly. Tohle je klasická ukázka, jak při spojení velkých korporací se státním aparátem najednou selhávají veškeré záruky spravedlnosti i vlády práva."

Čas ubíhá a magistrát se zatím jasně nevyjádřil ani k ceně, kterou Rajter za svoje pozemky požaduje. "Morální garanti" smíru dál krouží kolem Rajterů. Tu je duchovní pravoslavné církve ubezpečí, že dohoda je na spadnutí, jindy přijdou s tím, že město nemůže sehnat investora na nákup jejich pozemků, pak je zase všechno na nejlepší cestě.

Minulý týden učinil primátor Mostu Vladimír Bártl nečekaný tah. Bez domluvy s Rajterovými prozradil Deníku Mostecka sumu, jakou statkář za své pozemky žádá - více než 200 miliónů korun, tedy něco přes dvě stě korun za metr čtvereční. "Mám čím dál neodbytnější pocit, že od magistrátu jde jen o zdržovací taktiku, aby oddálili soudní spory a ukázali Rajtera jako spekulanta, který myslí jen na peníze," tvrdí Franc. "Ano, ta suma je obrovská. Ale oni jsou velkostatkáři, kteří by z donucení a proti svému přirozenému přesvědčení prodávali něco pro ně obrovsky hodnotného. Koneckonců za stejnou cenu vykupoval stát na Kolínsku některé pozemky pro Toyotu."

Náměstkyně primátora Hana Jeníčková zásadně popírá, že politici a jejich povolní úředníci chystají na Rajtera další past: "Nevím, proč bychom se měli chovat jako malí podvodníci - město má svou vážnost a kredit, tak proč jej dávat všanc?"

S Janem Rajterem se pomalu vracíme z polí do domu na návsi, který si s manželkou upravili na stáří. Ve vesnici vládne ospalé odpoledne všedního dne. Jen sem tam se v některém okně zavlní záclona, zableskne zpytavé oko, jakoby vysílající k sedlákovi otázku: Tak co, prodáš, nebo neprodáš?

"Víte, hodně teď vzpomínám na válku," ozve se vedle mne Rajter. "Jak nám nejprve židovské a pak německé ženy ve vagónech plnými hrstmi nabízely staré rodinné šperky za kousek vonícího chleba. Znám cenu zlata a cenu chleba. A podle toho se budeme rozhodovat."