Proč „ekovyděrači“? Debata právníka a architekta ukazuje, kde vzniká mýtus o blokování staveb ekology

Debata pořádaná organizací Kverulant ukázala, z jakých mýtů vychází negativní pohled části veřejnosti na účast spolků v povolování staveb.

V diskusi architekta Jana Holny s ředitelem právní organizace Frank Bold Pavlem Francem, šlo zejména o to, jakou roli by měly zastávat spolky při povolování staveb. Na poměrně věcnou diskusi Kverulant navázal už podstatně méně věcným komentářem, v němž mimo jiné celkem úsměvně oponuje výsledkům sociologického výzkumu vlastní anketou na Twitteru. Jak v debatě tak v následném textu se projevují dva zásadní omyly ohledně „ekovyděračů” a „blokování staveb”. Protože Kverulant není sám, kdo jim věří, zaslouží si vysvětlení.

Mýtus č. 1: Ekologické organizace „blokují“ stavby čistě z formálních důvodů. Jejich námitky nejsou založeny na odborné znalosti, jen na znalosti procedur.

Mýtus č. 2 Spolky by měly být uskupeními amatérů-nadšenců, a ne profesionálů.

Kdo to tady blokuje?

Povolování staveb v ČR je složité, na tom se s Kverulantem shodneme – jeho podobu kritizuje i současná výzva ekologických a jiných organizací. Mnoho kol, mnoho možností se odvolat a tím pádem také mnoho lhůt, které proces prodlužují. Spolky však zpravidla nedělají nic jiného, než že poukazují na porušování zákona – například na to, že konkrétní úřad vydá stavební povolení v rozporu s platným územním plánem. Na první pohled to tedy vypadá, že „aktivisté zase něco blokují”, přesnější pojmenování téže situace by však mohlo být třeba „developer zase neřeší vliv stavby na okolí” a „úřadu je to zase jedno”.

Námitky Kverulanta se tedy míjejí cílem. Zdlouhavý povolovací proces skutečně je velmi problematický, ale není důsledkem účasti veřejnosti. (Ta naopak otevírá cestu konsenzuálnímu a tedy udržitelnému řešení.) Naděje na nápravu spočívá spíš v přísnějších, závazných a vymahatelných lhůtách pro úřady a v respektování zákona z jejich strany. Dnes mnohé úřady vědomě postupují v rozporu se zákonem. Děje se tak v mnoha variantách znovu a znovu a nejedná se o formality, o kličky v zákoně, na kterých spolky úřady „nachytají“. Jedná se o záměrnou laxnost k předpisům, které chrání zájmy lidí žijících v okolí stavby nebo například cenné přírodní území.

Podstata sporů zpravidla není procesní, jak se domnívá Jan Holna, ale věcná. „Nedodání posudku” v praxi neznamená, že developer zapomněl na úřad přinést papír, ale že nezaplatil profesionála, který by posoudil, zda k projektu neexistují šetrnější varianty. To je zcela zásadní ignorování zákonné povinnosti, které by však v mnoha případech developerovi u úřadu prošlo, kdyby si ho nikdo třetí nevšiml a nezareagoval. Důsledek? Třeba jako v Holešově: průmyslová zóna na zdroji kvalitní pitné vody.

Vyčistit konečně ten potok

Spolek je jen právní forma, některé jsou čistě zájmové, jiné mají zaměstnance a zabývají se poměrně odbornou činností. Překvapení nad tím, že ekologický spolek v praxi řeší vlastně právo, je nepochopením skutečnosti, že environmentální otázky prostupují řadou dalších oborů, a proto je nejefektivnější je řešit systémově.

Kverulant svými námitkami vlastně nevědomky parafrázuje slavnou úvahu Miloše Jakeše z projevu na Červeném Hrádku: „My (...) nejsme proti tomu, ale co nám pomůžou jenom kritici. (...) Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se sebrali řekněme a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli.” Čištění potoka je fajn, ale účinnější je identifikovat znečiš‘tovatele, podat stížnost u příslušného úřadu, zajistit odebrání vzorků vody a posudek odborníka a pak měsíce až roky sledovat případ, odvolávat se a tlačit na řešení.

I to je však řešením jen důsledků, a ne příčin. Účinnější než napravovat škody je jim předcházet a právě tady se ekologie začíná přibližovat právu, neboť v jí jde o nastavení systému tak, aby zohledňoval zájmy životního prostředí preventivně a automaticky – bez toho, aby je někdo v povolovacím řízení stavby musel zastupovat. Ochrana životního prostředí se tedy skrývá ve zdánlivých formalitách, ale jen zdánlivých. Když kritici stavby upozorňují na jejich nedodržování, může laik nabýt mylného dojmu, že se zabývají čistě procesními záležitostmi a snaží se protistranu „nachytat” na sebemenším pochybení.

S poznáním, že ochrana životního prostředí je průřezovým oborem, ruku v ruce kráčí i profesionalizace environmentálních spolků. Není to nic nového - pokud vyhlédneme za hranice České republiky, zjistíme, že k ní dochází ve všech vyspělých zemích s tradicí občanské aktivity. Jestliže má organizace dlouhodobě kvalitně pracovat, potřebuje profesionály, a ne jen nadšence.

D8 a Aarhus

Domníváme se, že oba zmíněné mýty, nebo možná neochota je opustit a ustoupit ze svých názorových pozic, stojí za rozdílnými pohledy například na stavbu dálnice D8 nebo na práva veřejnosti při povolování staveb v České republice, které Kverulant v textu používá coby argumenty. Bylo by toho víc, tak už jen stručně:

V dálnici D8 nevidíme stavbu bezúčelně blokovanou aktivisty, ale stavbu, která ve své současné trase vůbec neměla být povolena. Její současné problémy se sesuvy půdy mají příčinu v nestabilním podloží, což byl jeden z hlavních argumentů oponentů stavby. Kdyby povolení dopravní stavby probíhalo podle zákona, problému bylo možné zamezit.

Postavení veřejnosti při povolování staveb v České republice není výjimečně silné, Česká republika naopak nedávno musela po deseti letech výmluv novelizovat příslušný zákon, aby vůbec splnila minimální nároky, které na ni klade mezinárodní Aarhuská úmluva a příslušná evropská směrnice. Pro účely tohoto textu nemá smysl zacházet do detailů. Rádi bychom jen uvedli, že právník Frank Bold Advokátů Pavel Černý je členem mezinárodní komise monitorující právě dodržování Aarhuské úmluvy. Málokdo v České republice má do tématu lepší vhled než Frank Bold.

Diskutujeme, nebo vedeme monolog?

Mýty, o které se opírají postoje lidí obviňujících nás z „ekovyděračství”, není těžké uvést na pravou míru. Je otázkou, nakolik je názorová protistrana ochotná si reakci pustit k tělu. V osmdesátiminutovém rozhovoru Pavel Franc celkem snadno vyvrací domněnky Jana Holny k předmětu diskuse. Ten přesto končí rozhovor téměř stejným monologem jako na začátku...