Podpora OZE prostřednictvím aukcí bude zavedena i v ČR. Jak by měly aukce vypadat?

Rozhovor s právničkou Frank Bold Laurou Haiselovou.

MPO by mělo brzy zveřejnit, jak budou fungovat aukce na podporu OZE. Dodnes mělo MPO, respektive ERÚ výši podpory pod kontrolou a mohlo ji upravovat každým rokem. Výsledek aukcí je daleko méně předvídatelný. Myslíte si, že je jejich zavedení dobrý nápad?

Otázkou dnes není, zda aukce vůbec zavádět, ale kdy a jaké. Od roku 2017 platí nová evropská pravidla pro veřejnou podporu OZE, která bude muset být postavena na tržním základě, tedy na nějaké formě soutěže. U nás zatím ještě platí stávající národní akční plán, ale jakmile doběhne jeho platnost, což bude v roce 2020, nebude možné dál podporu všem novým elektrárnám, i těm největším, stavět na automatickém nároku. Přinejmenším větší výrobny budou muset přejít na podporu ve formě aukcí. Hlavní očekávaný přínos jsou nižší náklady na podporu a výše podpory odvíjející se od skutečných aktuálních výrobních nákladů.

Jaké má MPO možnosti co do pravidel aukce?

MPO může arbitrárně určit, jak velkou instalovanou kapacitu chce soutěženou podporou pokrýt, jaká maximální podpora se bude vyplácet za každou vyrobenou megawatthodinu a na jak dlouho bude smlouvy o podpoře s jednotlivými výrobci uzavírat. Tím vymezí celkové náklady na podporu OZE uvedených do provozu v daném roce na dobu jejich životnosti nebo na stanovený počet let. Z hlediska nákladů, ale i správy elektrizační soustavy je to určitě výhodnější pozice než stávající garantovaná podpora předem neznámému objemu nově postavených elektráren. Stát tím získá pevnější kontrolu nad rozvojem OZE, otázkou je, jak s ní bude schopen nakládat.

Další důležitý parametr aukce je, kterých výrobců se týká. Aukci lze omezit kapacitou, zdrojem energie, právní povahou výrobce nebo i dalšími kritérii. Tady už hodně záleží ne tom, k jakému energetickému mixu mají aukce přispívat, jaký je jejich cíl. Je-li cílem podpora decentralizované výroby, je vhodné z aukcí vyloučit ty nejmenší elektrárny a nadále jim přidělovat podporu nesoutěžním systémem. Nebo je od určitého instalovaného výkonu do aukcí zahrnout, ale minimalizovat administrativní zátěž a kvalifikační kritéria spojená s účastí. Tady nabízí užitečnou lekci Francie, kde je kvalifikační práh i pro malé zdroje poměrně vysoký a v jedné z posledních aukcí bylo jen 60 % podaných přihlášek do aukce formálně bez vady a mohlo se aukce účastnit. To by u nás mohlo vést ke kontraproduktivnímu výsledku, stejně jako kdybychom proti sobě postavili do soutěže malé zdroje a velké, které mají výhodu v úsporách z rozsahu. Rozdělení zdrojů na malé a velké, nebo ideálně na víc kategorií než jen dvě, je přitom politické rozhodnutí a souvisí s cíli aukcí.

Jak aukce stanoví výši podpory?

V zásadě všechny aukce na podporu, o kterých vím, spadají do jedné ze dvou základních kategorií - buď všichni vítězové dostanou stejnou výši podpory, nebo každý z nich dostane tolik, kolik sám navrhl. V obou případech vítězí ti výrobci, kteří nabídli, že mohou vyrábět s nejnižší veřejnou podporou. O tom, kolik vítězů aukce bude mít, nepřímo rozhoduje stát, protože součástí zadání aukce je i celková hodnota instalovaného výkonu, který má být v aukci pokryt podporou. Může se stát, že vyhrají všichni účastníci - záleží na tom, jestli dohromady nabídnou víc nebo míň, než stát zamýšlí nechat postavit.

V systému jednotné ceny (uniform price) získají všichni tolik, kolik nabídl poslední z vítězů. V systému "pay as bid" získají vybraní výrobci tolik, kolik sami nabídli, přičemž mohou mít motivaci riskovat a cenu nadsadit, někteří ekonomové se proto domnívají, že systém s jednotnou cenou je z pohledu státu spolehlivější. V Německu a ve Francii se používá s úspěchem. Tam však také funguje pojistka proti spekulativnímu chování výrobců - kdyby do aukce přihlásili řadu záměrů, které nemají v úmyslu realizovat a jen s jejich pomocí ovlivňovat cenu, riskovali by, že tyto záměry získají podporu a oni budou mít povinnost je do dvou let realizovat pod hrozbou pokuty. Kdyby podobná pojistka měla být zavedena v České republice, mohla mít potenciální účastníky aukcí odstrašující účinek kvůli našim dlouhým lhůtám pro povolování staveb. Mohlo by se snadno stát, že by například stavitel větrného parku nestihl elektrárny zprovoznit kvůli záporným stanoviskům kraje nebo dotčených úřadů.

Další prostor pro spekulaci nabízí možnost převést právo na podporu na jiného výrobce tam, kde to pravidla pro podporu umožňují, například ve Španělsku, nebo teoreticky třeba vícekolové aukce, kde by výrobci mohli reagovat na už přijaté nabídky. V energetice se však tento typ aukcí nepoužívá.

Vyplatí se postavit proti sobě různé zdroje energie v jedné aukci?

Zkušenosti z loňského roku překvapivě ukázaly, že společné aukce pro více technologií v Nizozemsku vedly ke značně vyšší míře podpory než technologicky specifické aukce v Německu a Itálii. Oddělené aukce navíc umožňují státům kontrolovat rozmanitost energetického mixu.

Na druhou stranu Například loňská první polská aukce byla vypsaná společně pro FVE, MVE a VTE. Je ale jasné, že  to nic neříká o tom, jaký efekt by to mělo v České republice. Možný způsob, jak proti sobě postavit víc typů zdrojů a pomoci těm slabším, může v určitých podmínkách být rozšíření kritérií o uhlíkovou stopu dané technologie, jak to funguje ve Francii. Nabídka se posuzuje tak, že kritérium ceny má váhu dvou třetin hodnocení a posuzování uhlíkové stopy potom tvoří zbylou jednu třetinu hodnocení. Dalším způsobem zvýhodnění malých výrobců využívá Německo. Na rozdíl od ostatních účastníků aukcí nemusí elektrárny provozované sdruženími občanů (citizen cooperative) pro účast v aukci dokládat stavební povolení.

Jak by podle vás měly vypadat první aukce u nás?

Podle mého názoru by jejich cílem měla být nejenom efektivita vyplácených dotací, ale také podpora decentralizace, stávajícího úsilí některých obcí o energetickou soběstačnost a různorodosti zdrojů.  K tomu by podle mě přispělo oddělení aukcí dle jednotlivých technologií a také některý ze způsobů odlišení malých a velkých výrobců elektřiny. Zároveň bych se přiklonila spíše k systému jednotné ceny, který se z dlouhodobého hlediska ukazuje jako stabilnější. Především je ale třeba mít na paměti, že každé schéma lze otestovat na pilotních aukcích a poté jej pro další kola aukcí přizpůsobit tak, aby co nejlépe plnilo stanovené cíle. Česká republika by se tak mohla inspirovat např. Řeckem, které bude v roce 2018 pořádat první kolo aukcí pro větrné a solární zdroje zvlášť. Tím Řecko zjistí jejich tržní potenciál a poté v roce 2019 uspořádá společnou aukci pro oba zdroje.

Rozhovor vyšel na serveru TZB-info.