Provokace korupčního jednání

Provokace korupčního jednání a trestní zákon

Otázka provokace nezákonného jednání představuje velmi problematickou oblast. Jednání směřující k vyvolání spáchání trestného činu jinou osobou se totiž dostává do konfliktu se základními lidskými právy. Provokace je trestním právem obecně zakázána. „Provokatér“ se totiž svým chováním zásadně sám dopouští spáchání trestného činu, aby vyvolal spáchání trestného činu u jiného (provokovaného).

Trestní zákoník upravuje několik skutkových podstat trestných činů spojených s problematikou korupce. Jedním z těchto trestných činů je přijetí úplatku.[1] V roli pachatele trestného činu se ocitá osoba, která přijme nebo si dá slíbit úplatek, pro sebe nebo pro jiného. Přijetí úplatku je možné dopustit se jak ve veřejné, tak v soukromé sféře.[2]

Podstatné je, že nabídnutím úplatku se ten, kdo jej nabízí, sám dopouští trestného činu, konkrétně trestného činu podplacení a může být za jeho spáchání trestně stíhán.[3]

Pokud by tak měly být osobami, které se budou snažit úředníka „vyprovokovat“ ke korupčnímu jednání (byť jen proto, aby si opatřily důkazy pro trestní řízení apod.), soukromé fyzické osoby, samy riskují trestně právní postih.

Pokud by měly být do budoucna těmito osobami policisté, či jimi vedení „nastrčení civilisté“, muselo by nejprve dojít ke změnám v legislativě. Provedení těchto změn je však samo o sobě předmětem diskusí, zejména je namítán rozpor s Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod.

K otázce ústavnosti možnosti provokace vedoucí k odhalení trestného činu se opakovaně vyjádřil Ústavní soud. Ve své judikatuře zdůrazňuje význam a smysl jedné ze zásad právního státu, zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,[4] a to že „Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon“.

Podle Ústavního soudu je zásah státu do skutkového děje nebo podíl státu na jednání osoby, která se má dopustit trestného činu, nepřípustný. [5]Policejní orgány nesmějí (…) provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat.[6]

Situace, kdy bylo jednání stěžovatele vyprovokováno policejními složkami, a navíc bez předchozího zahájení trestního řízení, je v rozporu s platnou právní úpravou – trestní řád takový postup policii neumožňuje. Jednání spočívající ve vyprovokování trestného činu je nejen protizákonné, ale také protiústavní.

Lze shrnout, že při aktivitách policie je nutné, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu.[7]

Také Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku potvrzuje, že policie zásadně nemůže sama protizákonné (a tedy ani korupční) jednání „vyprovokovat“. Dle Soudu se jedná o odepření práva na spravedlivý proces, protože se nedá dovozovat, že bez provokačního jednání by ke spáchání trestného činu skutečně došlo.[8]

Institut agenta (policisty) v trestním řádu

Trestní řád v některých případech opravňuje policejní orgán (Policie ČR nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů) použít tzv. agenta. Tento postup je možné použít ve fázi zahájeného trestního řízení, vedeného vůči konkrétně podezřelé osobě. Agentem je příslušník policejního orgánu, který při plnění úkolů souvisejících s daným trestním řízením vystupuje v utajení.[9] Má ale pouze monitorovací pravomoci, to znamená, ani jeho prostřednictvím nesmí docházet k faktické „provokaci“.

V rámci utajení agenta je podle zákona možné

• vytvořit legendu o jiné osobní existenci (tedy fiktivní identitu) a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů,
• provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení či registrace,
• zastírat příslušnost k Policii České republiky nebo ke Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Cílem využití institutu agenta nesmí být jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Lze jej využít jen tehdy, pokud sledovaného účelu není možné dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Agent je povinen při své činnosti volit takové prostředky, kterými lze dosáhnout splnění jeho úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována újma na jejich právech nad míru nezbytně nutnou. Hodnocení míry této nezbytnosti závisí vždy na kontextu situace.

Použití agenta povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce příslušného vrchního soudu. V povolení musí být uveden účel použití a doba, po kterou bude agent použit, a údaje umožňující identifikaci agenta. Při posuzování povolení soud musí vzít v úvahu, o jak citlivé téma se v souvislosti se základními lidskými právy a hodnotami a zásadami právního státu jedná.[10] Vydané povolení lze na návrh opakovaně prodloužit.

Činnost agenta musí být vystavena pravidelné kontrole, jejímž smyslem je zjištění, zda důvod použití agenta stále trvá. Tuto skutečnost posuzuje státní zástupce na základě záznamu policejního orgánu o výsledku použití agenta, a to nejméně jednou za tři měsíce.

Shrnutí

Z pohledu současné právní úpravy a v duchu výše citované judikatury lze využít osoby agenta, ovšem pouze policejním orgánem nebo orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů v trestním řízení za podmínek § 158b trestního řádu a za podmínek, že tento agent sám neiniciuje korupční jednání. Agent může vystupovat pouze jako pozorovatel a sběratel informací, provokace mu není dovolena, a pokud by se takové činnosti dopustil, nebylo by možné „vyprovokovanou osobu“ pro „vyprovokovaný korupční čin“ stíhat.

Pokud by korupční jednání vyprovokovala obecně jiná fyzická osoba, sama by se tak mohla dopouštět trestného činu.