Občané 2.0 básníky

Přečtěte si zveršovaný případ od naší Občanky 2.0 Mileny z Duchcova.

Píseň strašlivá o Spravedlnosti české, kterak tato byla v nedbalkách přistižena

Poslyšte příběh ten, který se vskutku stal:
Byl horký letní den, větřík jen lehce vál,
svítilo sluníčko, všude byl klid a mír,
dědeček s babičkou vyšli si na špacír,
do lůna zeleně luzných si užít chvil.
Za kipou vzdáleně zakladač lomozil...

S úsměvem na líci a v rukou mobily
kráčeli staříci, přírodu fotili.
Fotili lužní les, koňadry, brhlíky,
stromy až do nebes, Duchcovské rybníky.
V přírodní oblasti smutné, žel, hladiny,
neživý tichý stín, ni hlásek jediný.
Pod botou drsný štěrk, vůkol vod vozovky
pro traktor, pro kádě a kaprů na stovky.

Žabí, ach, zpěv lásky, jarem když kraj se skví,
utne cech rybářský: rybníky vypustí.
Prý volná zvířena těžký je „patogen“,
tu kapr „ká jedna“ produkován bude!
Zde Česká inspekce přírody nehledí,
rybářů dbá více. V životním prostředí.

Ticho tu panuje... Penzisté netuší,
že kdes již startuje auto i s poliši...
Domů se vracejí po břehu potoka,
k jilmové aleji cesta je široká.
Ještě si bezelstně zvěčňují, než jdou dál,
tři stromky při cestě, jež někdo ořezal.
Z každého zbyl jen kůl, pár proutků na špici,
líto je mrzáčků v Rybářské ulici.

A jdou dál pocestní, v srdcích svých žal i hněv.
Vtom slyš! Jim v patách zní dusot a sprostý řev.
Svalovec neznámý žene se k dvojici,
pěnu má u tlamy, hrozí jim pravicí.
Užaslí důchodci řkou k němu: „Dobrý den,
smíme vám pomoci? Řekněte, oč vám jde...“
„Ty stará škatule!“ řve chlap, jak by se vztek',
„naval to, ty vole, to je můj majetek!!!“
Sápe se po paní, po ruce s mobilem,
ta ovšem vydání brání se zavile.

Co ho tak namíchlo? Že ořez fotila?
Ty stromky, pro něž ho PČR honila?
Výsledek nula byl a trest se nekonal.
Teď on prý dobře ví, že může řezat dál.
Pak ten chlap barbarsky dědouškem lomcuje.
(Jednatel rybářský kol nich tam v džípu jel.)

Babička vykročí, a rváč ji nahání,
starý pán vytočí tísňové volání.
Teď mladík přichází, kouká, nic neříká,
paničku provází v titěrných bikinkách.
Vzápětí auto tu! Záchrana, bohudík!
Pár v něm policajtů: blondýna a chlapík.
Bloncka ta k obětem s odporem hned vece:
„Zas si stěžujete! My vás známe přece!“
Zaržál rváč vítězně k malému staříku:
„Teď řeknu, že jste mně škrtil mou manželku!!!“

Diví sestaříci. Hlídka je odhání:
„Nemáte co říci, my píšem' podání!“
Spěšně jdou oběti na amt policejní
řádně oznámiti svoje přepadení.
Leč místní orgáni vyhodnotí vinu
- penzistu očerní, že napad' ženštinu...!
Útočník jimi byl pasován na svědka...
Scénář již sepsali v Rybářské. A hnedka.

(Starosta další den oběti varuje: „Pozor s tím člověkem!
Nevíte, kdo to je!“) Obětem neschází
touha po očistě, vždyť mají důkazy,
objasní vše jistě?

Papaláš nadutý, odpověď rutinní:
„Postup byl na tuty, žádné pochybení!“
Co je to za dílo, co za policajty -šetření nebylo,
důkazy odmítli... Protokol udává,
jen tak mimo jiné, vůz s hlídkou byl vyslán
pět minut před činem...!?

Staříky rozdrtí lumpárna jako dům:
špinavý trik proti „obtížným“ občanům.
Duchcovské podsvětí radostí nespalo,
na ty dvě oběti auta, psy poštvalo,

Nebudu napínat: Dva roky minuly,
nelze se dovolat. Marné vše úsilí.
Ombudsman zpochybnil fotky i nahrávku:
„Když ten pán nevinný nedostal oprátku,
nevidím problémy.“

Věru, až zamrazí -policajt mařit smí právo i důkazy?
Zdrcené oběti doufají přeci jen
práv svých se dobrati s Helsinským výborem.
Doufají naivně. Případ je jednou dán.
Verdikt zní podivně: „Tak pravil ombudsman.“
A Liga lidských práv? Mrtvej brouk.
Dost již, dost. Každý kraj má svůj mrav.
Anebo nemravnost.