Jak řešit úhyny ryb při jejich přemnožení?

Odpověď poradny

Podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči (veterinární zákon), jsou ryby považovány za hospodářská zvířata. To znamená, že se na ně vztahují ochranná opatření § 4 veterinárního zákona, stanovující, že chovatel je povinen:

a) chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyžadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav a předcházet poškození jejich zdraví,
b) sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim včas poskytnout první pomoc a požádat o odbornou veterinární pomoc.

Pokud tak nečiní, je na místě obrátit se na místně příslušnou krajskou veterinární správu s podnětem k prošetření pochybení a přijetí potřebných opatření.

Podle § 49 odst. 1 a § 52 veterinárního zákona vykonává krajská veterinární správa státní veterinární dozor (tj. dozírá, zda jsou dodržovány povinnosti, požadavky a podmínky stanovené tímto zákonem, zjišťuje nedostatky, jejich příčiny a osoby za ně odpovědné, projednává a podle potřeby ukládá závaznými pokyny, jakým způsobem a v jaké lhůtě mají být zjištěné nedostatky odstraněny a kontroluje jejich plnění), právě tak může ukládat pokuty za nesplnění nebo porušení povinností, požadavků nebo podmínek stanovených veterinárním zákonem.

Pokud je vlastníkem rybníku právnická osoba (obec B.), dopouští se porušením povinností chovatele stanovených v § 4 veterinárního zákona správního deliktu, za který jí může být v souladu s § 72 veterinárního zákona uložena pokuta do výše 300 000 Kč.

Správní orgány jsou povinny přijímat podněty k tomu, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Tento podnět se podává podle § 42 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu. V souladu s tímto ustanovením platí, že pokud podatel podnětu chce, aby jej správní orgán informoval ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel, že řízení zahájil, nebo že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě že podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu, musí o to v podnětu požádat.

Jestliže správní orgán, kterému byl podnět adresován, sám řízení nezahájí / opatření k nápravě neuloží, může se podatel obrátit na jeho nadřízený správní orgán, tj. v případě krajské veterinární správy na Státní veterinární správu, a dát mu podnět k postupu podle § 80 správního řádu. Na základě § 80 učiní opatření proti nečinnosti nadřízený správní orgán v takovém případě, že příslušný správní orgán sám nezahájil řízení z moci úřední ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o skutečnostech odůvodňujících jeho zahájení dozvěděl.

Výkon rybářství je v právní rovině upraven zákonem č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů (zákon o rybářství).

Dále je proto možné obrátit na příslušný krajský úřad, který ve vyhlášeném rybářském revíru a na rybníku v rybníkářství, který se nachází v obvodu jeho působnosti, podle § 21 zákona o rybářství vykonává dozor nad dodržováním ustanovení tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě, jakož i nad tím, zda uživatel rybářského revíru hospodaří způsobem stanoveným příslušným rybářským orgánem a v souladu s podmínkami, za kterých mu byl výkon rybářského práva povolen.

Jestli má osoba důvodné podezření, že správní úřady (např. krajská veterinární správa) neplní své povinnosti (poté, co se na ně obrátíte) a jsou nečinné, může se zkusit obrátit na veřejného ochránce práv (ombudsmana).

Další otázkou je vlastnictví rybníka. Rybník pravděpodobně není samostatnou věcí ve smyslu občanského práva, ale jde o součást pozemku. K tomu si můžete více přečíst ve stanovisku Expertní skupiny Ministerstva spravedlnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, je vlastník pozemku pod rybníkem spoluvlastníkem rybníku. Podle Nejvyššího soudu „vlastníka pozemku tvořícího dno rybníka tak nelze vyloučit z podílu na „vlastnictví rybníka“.“ Jestliže pak věci tvořící podle § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy dle Nejvyššího soudu třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. To znamená, že podle ustanovení § 137

(1) Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
(2) Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné;

a podle § 139

(2) O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

V souladu s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu byste tak měl být spoluvlastníkem rybníka a o hospodaření s ním spolurozhodovat.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008:

„Až do nabytí účinnosti zákona o rybářství č. 99/2004 Sb. byly součástí rybníka i zatopené pozemky; pro účely tohoto zákona pak bylo v případě, že vlastník pozemku nebyl totožný s vlastníkem dalších věcí tvořící rybník, za „vlastníky rybníka“ třeba považovat všechny tyto osoby. Občanskoprávní vztahy mezi těmito osobami týkající se rybníka včetně hospodaření na něm pak bylo třeba posuzovat obdobně jako vztahy mezi podílovými spoluvlastníky (§ 136 a násl. obč. zák.). Vlastník pozemku tak nebyl vyloučen z hospodaření na rybníku (§ 4 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb.). Pokud by platilo, že nový zákon o rybářství skutečně vlastníka zatopených pozemků vylučuje z hospodaření na rybníku (nyní zákonem označovaného jako „rybníkářství“), znamenalo by to, že oproti předchozímu stavu omezuje jeho vlastnické právo. Text zákona ani důvodová zpráva k němu výslovně nezdůvodňují existenci veřejného zájmu na takovém omezení, zákon pak nestanoví náhradu pro takto omezené vlastníky pozemků, resp. způsob jejího určení. Je též třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce nabyl úplatně vlastnictví pozemků za určitého právního stavu a bylo by v rozporu s principy právního státu, kdyby jeho postavení jako vlastníka bylo bez splnění ústavních podmínek zákonem výrazně změněno k horšímu.

Ve světle této skutečnosti je namístě chápat pojem „nádrž“ ve smyslu § 2 písm. c) zákona o rybářství jako objekt tvořený též dnem (zatopenými pozemky). Takový výklad odpovídá nejen obvyklému chápání tohoto pojmu (nelze si představit nádrž bez materiálního základu, umožňujícího zadržení vody), ale vylučuje i problémy spojené definicí rybniční nádrže jako objektu bez pozemků (pak by patrně mohlo jít jen o zadrženou vodu). Zejména však jde o výklad ústavně konformní, vylučující možnost, že by mělo ze zákona dojít k omezení vlastnického práva vlastníka zatopených pozemků bez jasně definovaného veřejného zájmu na tomto postupu a také bez stanovení náhrady. Pokud by zákonodárce sledoval jiné řešení, jistě by použil jasné a přesně vymezené pojmy a také dbal na soulad úpravy s čl. 11 odst. 1 LZPS, a tudíž definoval veřejný zájem na takovém postupu a upravil poskytování náhrady za omezení vlastnického práva.

Vlastníka pozemku tvořícího dno rybníka tak nelze vyloučit z podílu na „vlastnictví rybníka“. Pokud soudy v nalézacím řízení vycházely z jiného právního názoru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.“