Jak právo chrání kulturní památky

Česká republika je zemí plnou historických a kulturní památek. Památky jsou dědictvím historie naší země a spojují nás s našimi předky. Běh času si však i na nich vybírá svoji daň. Aby zůstalo toto bohaté dědictví i pro další generace, obsahuje právní řád pravidla, kterými se snaží kulturní památky ochránit. Jedná se o památkovou péči.

V tomto manuálu vám přiblížíme, co kulturní památkou je, jak je jejich zachování chráněno a kdo nad ochranou památek dohlíží.

Památková péče

Základním právním předpisem památkové péče je zákon o státní památkové péči.[1] Rozděluje kulturní památky do kategorií, upravuje nástroje jejich ochrany a kompetence orgánů památkové péči.

Nejprve vás seznámíme s kategorizací kulturních památek podle zákona o státní památkové péči.

Kulturní památka

Kulturní památkou je movitá či nemovitá věc, popřípadě soubor věcí, které za kulturní památku prohlásí Ministerstvo kultury. Kulturní hodnota věci či stavby může spočívat buď ve věcech samotných, nebo v tom, že tyto věci mají vztah k významné osobnosti nebo historické události.[2]

V prvním případě tak půjde o lidské výtvory s uměleckou, historickou či technickou hodnotou (sochy, klenoty, architektonická díla). Ve druhém případě půjde o věci, které by samy o sobě kulturní hodnotu neměly, ale významné jsou proto, že patřily známé historické osobnosti nebo byly použity při významných historických událostech.

Národní kulturní památka

Další kategorií jsou národní kulturní památky. Těmi mohou být věci, které splňují výše uvedené podmínky pro prohlášení za kulturní památku, a navíc tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.[3]

Do této kategorie patří několik stovek předmětů a staveb. Jedná se například o Pražský hrad, české korunovační klenoty, Sázavský klášter, Slovanské hradiště Mikulčice a další.

Jejich seznam stanovuje vláda formou nařízení vlády, ve kterých zároveň může stanovit přísnější podmínky ochrany, než jsou v zákoně.

Památková rezervace

Památkovou rezervací je území s vyšší koncentrací nemovitých kulturních památek nebo archeologických nálezů, které určují jeho celkový charakter a jsou v jeho prostředí dominantní. Památkovou rezervaci prohlašuje vláda formou nařízení, ve kterém současně stanoví podmínky ochrany.[4]

Nejčastěji se jedná o historická centra měst či vesnic (například Praha, Kutná Hora, Olomouc nebo Český Krumlov).

Památková zóna

Jde o území s menším podílem kulturních památek nebo s jinými významnými kulturními hodnotami. Bude se jednat o území sídelního útvaru či jeho části nebo krajinné celky s historickým nebo kulturním významem. Příkladem může být území bojiště u Slavkova, nebo krajina Lednicko-valtického areálu.[5]

Památkovou zónu prohlašuje Ministerstvo kultury a zároveň stanovuje podmínky ochrany.

Právní nástroje památkové péče

Nyní vám popíšeme několik způsobů, jakými zákon o státní památkové péči chrání kulturní památky.

Pro začátek zmíníme, že státu náleží předkupní právo ke kulturní památce.[6] Dále platí, že každý vlastník památky má právo žádat o příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky.[7]

Nezbytnou související činností je také evidence kulturních památek, regulace restaurátorství a archeologických výzkumů. Kulturní památky podle lokality můžete vyhledat v Památkovém katalogu na webu Národního památkového ústavu.

Povinnosti vlastníků kulturních památek

 Jedním z nástrojů ochrany jsou zvláštní povinnosti vlastníků památek, mezi ně se řadí:[8]

• Povinnost péče o kulturní památku, její ochrany a využívání v souladu s jejím významem.
• Povinnost součinnosti s orgány památkové péče. Vlastník tak například musí informovat o ohrožení nebo poškození kulturní památky či o zamýšlené změně užívání. Musí také umožnit přístup ke kulturní památce a umožnit kontrolu.
• Povinnost provádět nápravná opatření uložená orgánem památkové péče. Ty jsou vydávána, pokud vlastník své povinnosti zanedbává.
• Povinnost prevence, tedy povinnost předcházet ohrožení a nepříznivým změnám stavu kulturní památky.

Ochrana spočívá také v tom, že vlastník k některým činnostem potřebuje povolení, souhlas či závazné stanovisko orgánu památkové ochrany. Jde například a následující situace:

Pokud se vlastník chystá provést údržbu, opravu, rekonstrukci nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí, musí si nejdříve vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností. V případě národní kulturní památky krajského úřadu.[9]

Vlastník, správce, či uživatel nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, je povinen si vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností v případech:

• Zamýšlené stavby, změny stavby, terénní úpravy;
• Umístění či odstranění zařízení, odstranění stavby;
• Úpravě dřevin či udržovacích prací na této nemovitosti.

Ochranné pásmo

Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření Národního památkového ústavu územní rozhodnutí o ochranném pásmu.[10]

Jde-li o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich prostředí, vymezí obdobně obecní úřad obce s rozšířenou působností ochranné pásmo na návrh krajského úřadu po vyjádření Národního památkového ústavu.

Smyslem ochranného pásma je zachovat charakteristický obraz kulturní památky, a to z hlediska urbanistického či architektonického. Jakékoliv stavební zásahy do okolí kulturní památky nebo v památkové rezervaci či v památkové zóně musí být schváleny orgánem památkové ochrany. Jednoduše řečeno, jde o zachování panoramatu daného místa. Tedy například o to, aby historické jádro města nenarušil moderní mrakodrap.

Opatření k zajištění péče

Pokud vlastník kulturní památky neplní své povinnosti, může mu být orgánem památkové péče uloženo nápravné opatření. Zákon o památkové péči obsahuje dále následující nástroje.

Pokud vlastník kulturní památky v určené lhůtě nápravné opatření neučiní, může obecní úřad obce s rozšířenou působností, v případě národní kulturní památky pak krajský úřad, rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka.[11]

Dále, vyžaduje-li to důležitý společenský zájem, může krajský úřad z vlastního podnětu uložit vlastníku povinnost určitým způsobem s památkou nakládat, popřípadě mu přímo uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné organizaci, kterou zároveň určí.[12]

Pokud vlastník nemovité kulturní památky trvale zanedbává své povinnosti a ohrožuje tím její zachování nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě s vlastníkem o jejím prodeji státu, výjimečně kulturní památka na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit.[13]

Je-li kulturní památka bezprostředně ohrožena, provede obec s předchozím souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nutná opatření k její ochraně. Jde-li o kulturní památku, která je stavbou, dá obec podnět stavebnímu úřadu k nařízení udržovacích prací nebo nezbytných úprav nebo jiných zabezpečovacích úprav.[14]

Vlastníkovi hrozí i pokuty

Neplnění povinností vlastníka kulturní památky může být přestupkem, za který hrozí vlastníkovi pokuta. Jde například o tyto přestupky:[15]

• Vlastník nechrání věc před poškozením nebo zničením.
• Vlastník nepečuje o zachování kulturní památky a její dobrý stav.
• Osoba porušuje podmínky ochranného pásma nemovité kulturní památky.
• Kulturní památka byla restaurována osobou bez licence od Ministerstva kultury.

Podle jednotlivých přestupků hrozí pokuta až do výše 4 000 000 Kč a zákaz činnosti.

Kdo nad ochranou památek dohlíží?

Na národní památkové péči se v různé míře podílí celá řada státních úřadů.

Vláda České republiky určuje politiku památkové péče. Dále určuje, formou nařízení vlády národní kulturní památky a památkově chráněná území.

Ministerstvo kultury připravuje koncepci rozvoje státní památkové péče, podílí se na přípravě rozpočtu a tím zajištuje financování památkové péče. Má za úkol prosazovat zájmy památkové péče při tvorbě zákonů či v územním plánování, kde může vydávat stanoviska k politice územního rozvoje, k zásadám územního rozvoje. Významnou roli má i při projednávání návrhů plánů ochrany památkových rezervací a zón.[16]

V rámci ministerstva existuje i odbor památkové inspekce, který vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů a rozhodnutí orgánů v oblasti památkové péče.[17]

Krajským úřadům přísluší tzv. zbytková kompetence v oblasti národních kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón. Co není zákonem výslovně vyhrazeno vládě nebo Ministerstvu kultury, spadá do jejich kompetence. Týká se to ale pouze uvedených kategorií kulturních památek.[18]

Zejména vydávají stanoviska k územně plánovací dokumentaci k území s nemovitou kulturní památkou nebo památkovou zónou. Dále povolují obnovu národních kulturních památek.

Krajské úřady fungují jako nadřízený správní orgán obecním úřadům s rozšířenou působností. To znamená, že se na ně mohou lidé obracet s odvoláním proti rozhodnutí obecních úřadů, nebo s podněty k přezkumu či s návrhy na opatření proti nečinnosti.

Obecní úřady obcí s rozšířenou působností jsou nejnižším článkem soustavy orgánů státní památkové péče. Přísluší jim všechny pravomoci, které nejsou vyhrazeny výše uvedeným státním úřadům.[19]

Povolují obnovu kulturních památek, vydávají stanoviska ve správních řízeních či při územním plánování. Vykonávají i dozor nad dodržováním pravidel památkové péče.

Národní památkový ústav pak vede Ústřední seznam kulturních památek a uchovává jejich dokumentaci. Vedle toho poskytuje odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek, případně zhotovuje odborná vyjádření pro úřady vydávající závazná stanoviska.