Jakou žalobu podat při obtěžování hlukem?

Podání žaloby k civilnímu soudu je jednou z možností, jak se bránit proti hluku. Soudní ochrana je potřebná především tam, kde selhaly orgány veřejné správy (zejména krajské hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví, ale i stavební úřady a úřady obecní) při své povinnosti chránit lidi před nadměrným hlukem. V některých případech se soudní ochrana uplatňuje paralelně vedle ochrany poskytované orgány veřejné správy.

Přečtěte si, jaké jsou další možnosti obrany proti hluku.

Podávání žalob k občanskoprávním soudům je třeba považovat za krajní řešení. Je vhodné přistoupit k němu až v případě, kdy vám úřady odmítají pomoci, tvrdí že vám pomoci nemohou anebo prostě nedělají nic.

Pramenem všech následujících žalobních typů je občanský zákoník (zákon č.  89/2012 Sb.).  Nejčastějším typem žaloby je tzv. sousedská žaloba. (1) Pokud ale rušení nezpůsobuje úředně schválený provoz závodu, nelze na základě této žaloby požadovat náhradu škody nebo jiné finanční zadostiučinění. Sousedskou žalobou se také nelze domáhat toho, aby soud zakázal provádět hlučnou činnost ještě před tím, než s ní rušitel započne. Pro tyto účely slouží další typy žalob – tzv. žaloba prevenční, žaloba na ochranu osobnosti a žaloba na náhradu škody.

Sousedská žaloba

Tzv. sousedská žaloba je zjevně nejpřiléhavějším typem žaloby, který lze k ochraně před hlukem využít. Základem pro tuto žalobu jsou ustanovení  § 1013 a § 1042 občanského zákoníku. Vlastník věci nesmí souseda hlukem  „v míře nepřiměřené místním poměrům“ obtěžovat a tím „podstatně omezovat obvyklé užívaní pozemku“.

Žalobcem může být každý člověk, který je obtěžován nadměrným hlukem. Možnost podat žalobu není omezena pouze na vlastníky, ale ani na nájemce pozemku nebo domu, který je hluku vystaven. Nicméně, nejčastějším hlukovým žalobcem bude právě vlastník nebo nájemce pozemku nebo domu, kde se hluk projevuje. Žalobcem nemůže být obchodní společnost, občanské sdružení nebo jiná právnická osoba, protože tyto subjekty z povahy věci nemohou být hlukem obtěžovány. Jedinou výjimkou je obec. Ta může podat sousedskou žalobu za předpokladu, že jsou nadměrnému hluku vystaveny prostory v jejím vlastnictví, které používají občané této obce (např. chodník, dětské hřiště, obecní budovy atd.)

Žalovaným může být každý, kdo při užívání předmětu svého vlastnictví (své věci) obtěžuje hlukem své okolí. Žalovaným tedy může být např. vlastník piana nebo houslí, který každé ráno trápí své sousedy. Žalovaným ale rovněž může být majitel továrny či dílny, která je zdrojem hluku. A dokonce též vlastník silnice (stát prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic, kraj nebo obec dle typu silnice), zahradní restaurace nebo dětského hřiště (obec či soukromý vlastník), přestože sami hluk nezpůsobují. Okruh osob, které mohou být tímto typem žaloby hnáni k odpovědnosti za své chování, a dokonce za chování někoho jiného, které oni sami určitým způsobem umožňují (zmíněný provoz silnice, zahradní restaurace nebo hřiště), je tedy poměrně široký.

Avšak pozor, „nový“ občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 obsahuje změněnou koncepci sousedské žaloby v situaci, kdy je původcem hluku (žalovaným) závod či podobné zařízení, jehož provoz byl úředně povolen (§ 1013 odst. 2). V případech, kdy vás obtěžuje hluk (popř. pach či jiné imise) z již dříve povolené továrny, již nelze požadovat, aby se provozovatel závodu či obdobného zařízení zdržel škodlivého jednání, jako to bylo možné dle dřívější úpravy. Tato změna vychází z pojetí, že občané se mají proti stavbám obdobných zařízení bránit již v průběhu plánování a výstavby, a ne až po začátku provozu (nelze se domáhat toho, aby se někdo zdržel úředně schválené a povolené činnosti). Dle citovaného ustanovení bude proto možno dosáhnout pouze náhrady újmy v penězích.

Pro úspěšnost žaloby musí hluk dosahovat určité intenzity. Ne každé obtěžování hlukem je automaticky nezákonné a lze se proti němu úspěšně bránit žalobou. Určitá míra hlučnosti prostředí je daň za civilizaci. Proto § 1013 občanského zákoníku vyžaduje omezování obvyklého užívání pozemku alespoň v míře nepřiměřené místním poměrům. To je značně složitá a nejasná definice. Při řešení otázky, zda v určitém případě míra přiměřená poměrům byla či nebyla překročena, musí soud pečlivě posuzovat okolnosti každého konkrétního případu a vycházet z objektivních hledisek i specifických okolností. Pro úspěch žaloby nepostačí subjektivní pocit žalobce, že obtěžování je nepřiměřené.

Soud musí vycházet z obvyklých společenských názorů a z míry hlučnosti (míra tolerance), která je v tom kterém místě obvyklá. Kupříkladu v turistických letoviscích bude „normální“ míra hlučnosti vyšší než v první zóně národního parku. Naopak, přiměřená míra obtěžování ranním kokrháním, štěkotem nebo bučením bude vyšší na vesnici než v městské obytné zóně. Soud musí při posuzování míry přiměřenosti poměrům přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, například:

1. jak dlouho hluk trvá (hluk z dopravy pod okny je prakticky nepřetržitý, zatímco sousedův synek cvičí na housle jen dvě hodiny týdně),
2. jaké je jeho frekvenční složení (vysoké impulzní tóny obtěžují více než hluk s neměnnou frekvencí)
3. v kterou denní dobu (je značný rozdíl, zda ve středu dopoledne nebo v neděli nad ránem) a
4. zda jde o hluk pro dané místo obvyklý, resp. zda se tento nebo podobný zdroj hluku v místě nacházel již dříve (provoz pily v sousedství je již od nepaměti).

Nepochybné však je, že pokud hluk překračuje hygienické limity, jedná se vždy o hluk, který je nepřiměřený poměrům. Hygienické limity hluku, stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb., jsou orgány veřejného zdraví nastaveny jako mezní hodnoty, kdy lidské zdraví ještě není poškozováno. Stav, kdy dochází nebo může docházet k poškozování zdraví, nelze v žádném případě považovat za přiměřený poměrům.

Naopak i v případech, kdy hygienické limity hluku překračovány nejsou, může jít podle okolností o hluk, který je nepřiměřený poměrům. Podle konkrétních okolností může být v určitých případech přípustná míra obtěžování nižší, než stanoví limity stanovené zákonem o ochraně veřejného zdraví a nařízením vlády č. 272/2011 Sb. Pro posuzování úspěšnosti sousedské žaloby také nehraje žádnou roli také případná výjimka udělená podle § 31 zákona o ochraně veřejného zdraví pro nadlimitní hluk. Hluk může být považován za nepřiměřeně obtěžující i tehdy, jestliže z hlediska veřejnoprávního nelze jeho vytváření sankcionovat. To potvrdil mj. také Městský soud v Praze v rozhodnutí č. 54 Co 3900/2007-203.

Překračování hygienických limitů hluku ve většině případů nebude znamenat pouze obtěžování v míře nepřiměřené místním poměrům, ale rovněž vážné ohrožení výkonu práv vlastníka. Nadměrným hlukem je ohrožováno

• právo vlastnické
  konkrétně právo na užívání vlastnictví k účelům bydlení, odpočinku, rekreace atd.; nadměrným hlukem rovněž klesá tržní cena nemovitosti, což je závažný zásah do vlastnického práva,
• právo na ochranu bydlení a životních podmínek,
  tomu odpovídá i definice hluku uvedená v § 30 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je explicitně řečeno, že hlukem je „zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis.“
• právo na ochranu osobnosti včetně práva na ochranu zdraví
• právo na příznivé životní prostředí

Pokud soud žalobě vyhoví, přikáže rozsudkem žalovanému, aby se nezákonného jednání zdržel. Vysloví tedy zákaz obtěžování, které je nepřiměřené poměrům nebo zákaz jednání, které vážně ohrožuje žalobcova práva. Jakým způsobem žalovaný zdroj hluku omezí, zůstává na něm. Soud mu nemůže rozsudkem přikázat konkrétní opatření. Opatření přijatá žalovaným nicméně musí být efektivní a vést ke splnění výroku rozsudku, jinak mu hrozí exekuční řízení. 

Žalobní návrh (tzv. žalobní petit) je třeba formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem z (v žalobě uvedeného) pozemku žalovaného (případně i z jiné věci patřící žalovanému), pronikajícím na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce.

Žalobce by měl rovněž zvážit, zda trvat na obvyklé lhůtě ke splnění rozsudku (3 dny), nebo z důvodu složitosti přijetí možných nápravných opatření (protihlukové stěny, výměna povrchu vozovky, omezení provozu atd.) navrhnout žalovanému lhůtu přiměřeně delší.

Pokud žalovaný nesplní rozsudek soudu, je možné podat návrh na exekuci. Exekuce se provádí prostřednictvím ukládání pokut (do 100 000 Kč, i opakovaně, dokud nebude splněna povinnost zdržet se obtěžování), případně obestavením účtů žalovaného.

Jak již bylo zmíněno výše, občanský zákoník v ustanovení § 1013 odst. 2 nově zavádí zvláštní skutkovou podstatu. Ta se váže na hlukové imise způsobené provozem závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen. V takovém případě se žalobce v sousedské žalobě nemůže domáhat, aby se žalovaný zdržel obtěžování žalobce hlukem. Na základě zákona má soused právo pouze na náhradu újmy v penězích a to i takové újmy, s kterou se při úředním schválení nepočítalo.

Pokud však provoz závodu či jiného zařízení přesahuje rozsah, v jakém byl úředně schválen, může soused podat klasickou sousedskou žalobu dle § 1013 odst. 1, ve které se může domáhat, aby se žalovaný zdržel obtěžování hlukem nad rozsah úředního schválení.

Žaloba na ochranu osobnosti

Žaloba na ochranu osobnosti je dalším typem žaloby, který lze využít pro účely právní ochrany při obtěžování nadměrným hlukem. Osobnost každého člověka je chráněna celou řadou právních předpisů, včetně předpisů mezinárodních a předpisů ústavní síly.

Občanský zákoník zakotvuje ochranu osobnosti v ustanovení  § 81, podle nějž má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména „života a důstojnosti člověka, zdraví a práva žít v zdravém životním prostředí, vážnosti, cti, soukromí a jeho projevů osobní povahy." Výčet osobnostních práv v § 81 není uzavřený, ale neustále se vyvíjí. Nadměrným hlukem je zasahováno do práva na ochranu zdraví, práva na ochranu soukromí a práva na ochranu příznivého životního prostředí, které jsou dílčími složkami práva na ochranu osobnosti.

Z povahy věci právo na ochranu osobnosti přísluší lidem (fyzickým osobám) bez rozdílu. Žalobcem nemůže být obchodní společnost, občanské sdružení nebo jiná právnická osoba, protože tyto subjekty žádná osobnostní práva nemají (požívají však ochrany názvu a dobré pověsti; viz § 135 občanského zákoníku). V rámci dokazování musí žalobce prokázat:

1. že došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti,
2. že je tento zásah neoprávněný a
3. že žalovaný je tím, kdo zásah způsobil.

K odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti postačí, že jde o zásah, který je způsobilý osobnost pouze ohrozit, nikoliv nutně poškodit. Pro úspěch žaloby tedy není nutné, aby již došlo k poškození zdraví osoby, která je nadměrnému hluku vystavena. K výhře nad hlučným sousedem postačí, pokud hluk je takové intenzity, že v jeho důsledku hrozí poškození zdraví, ale k samotnému poškození ještě nedošlo.

Zásahem není pouze aktivní jednání nějaké osoby. Za zásah je považována i nečinnost odpovědného subjektu (např. nečinnost provozovatele komunikace, který odmítá přijmout protihluková opatření).

Dnes je bezpochyby nutné do výčtu osobnostních práv zařadit i právo na příznivé životní prostředí, které má např. v praxi Evropského soudu pro lidská práva velmi blízko k právu na ochranu soukromí. Podle tohoto soudu mohou zvláště závažné zásahy do životního prostředí porušovat právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, kterou se Česká republika zavázala dodržovat.

Zásah do práva na ochranu osobnosti musí být neoprávněný, tedy v rozporu s právními předpisy. V případě hluku bude zásah neoprávněný vždy, pokud bude hluk překračovat hygienické limity. Zásah bude podle našeho názoru neoprávněný i v případě, kdy hluk překračuje hygienické limity hluku, ale „viník“ má udělenou výjimku k provozu nadlimitního zdroje hluku. V takovém případě sice není porušován zákon o ochraně veřejného zdraví (který udělování výjimek umožňuje), ale jsou porušována dvě ustanovení občanského zákoníku:

1. § 1013 odst. 1 (právo nebýt nad míru přiměřenou poměrům omezován při obvyklém užívání pozemku hlukem) a
2. § 2900 (povinnost počínat si při svém konání tak, aby újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného).

Žalovaným bude ten, kdo při užívání předmětu svého vlastnictví (své věci) obtěžuje hlukem své okolí. Na rozdíl od žalobce může být žalovaným i obchodní společnost, obec, nevládní organizace či stát. K odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti není třeba zavinění. Soud proto nezkoumá, zda hlučná osoba jedná nebo jednala úmyslně nebo z nedbalosti. Dokonce o svém „hlučení“ nemusí ani vědět.

Žaloba na ochranu osobnosti může mít formy:

1. žaloby na upuštění od konkrétních neoprávněných zásahů (tzv. zdržovací žaloba)
2. žaloby na odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovací, restituční žaloba) a
3. žaloby na přiměřené zadostiučinění (tzv. satisfakční žaloba).

Pro účely žaloby na ochranu osobnosti proti zásahům spočívajícím v nadměrném hluku přichází zásadně do úvahy žaloba zdržovací, případně v kombinaci s žalobou satisfakční. Žalobu zdržovací lze uplatnit tam, kde neoprávněný zásah trvá či pokračuje. Nelze ji tedy použít tam, kde hluk se již utišil a nehrozí bezprostřední nebezpečí jeho opakování (např. jednorázový heavymetalový koncert).

Žalobní nárok (petit) musí přesně označit:

1. které dílčí právo na ochranu osobnosti bylo zasaženo (může se jednat o právo na ochranu zdraví, soukromého a rodinného života a právo na příznivé životní prostředí),
2. v čem konkrétně daný neoprávněný zásah spočívá (např. z provozování silniční komunikace I/1) a
3. jakých zásahů se má žalovaný zdržet (zdržet se nadměrného hluku z provozu na dané komunikaci).

Přiměřené zadostiučinění může mít nepeněžitý (morální) nebo peněžitý charakter. Peněžité zadostiučinění soud (k návrhu žalovaného při podání žaloby) přizná pouze v případě, že by se nepeněžité zadostiučinění nejevilo postačujícím. Peněžité zadostiučinění v případě nadměrného hluku připadá v úvahu například tam, kde poškozená osoba investovala (marně) značné finanční prostředky do odhlučnění, ale i tam, kde v důsledku hluku podstatným způsobem klesla tržní cena žalobcova domu či pozemku.

Žaloba na náhradu škody

Odpovědnost za škodu zakotvuje občanský zákoník v §§ 2894 až 2971. Zjednodušeně lze princip náhrady škody charakterizovat tak, že každý, kdo způsobí jinému škodu, má povinnost ji nahradit. Občanský zákoník upravuje  obecně povinnost nahradit jinému újmu, která zahrnuje také náhradu újmy na jmění (škody) v § 2894 odst. 1. Dále upravuje zvláštní typy náhrady škody (např. škodu způsobenou provozní činností - § 2924, škodu způsobenou provozem dopravního prostředku - § 2927 až 2932 atd.)

Klíčovým pojmem je zde škoda. Škoda je pro účely odpovědnosti charakterizována jako materiální újma, vyjádřitelná v penězích. Může se kromě skutečné škody jednat i o škodu v podobě ušlého zisku (o co se žalobci očekávaný zisk v důsledku škodlivého jednání žalovaného nezvýšil). Za škodu je považována i škoda na zdraví, která je (poněkud cynicky prostřednictvím ministerských tabulek) rovněž vyjádřitelná v penězích. V případě nadměrného hluku mohou být za škodu považovány:

1. náklady na provedená protihluková opatření (výměna oken, protihluková izolace fasády, protihluková stěna atd.),
2. snížení tržní hodnoty domu nebo pozemku, který je hluku vystaven,
3. škoda na zdraví vzniklá v důsledku nadměrného hluku.

V případě nadměrného hluku půjde ve většině případů o tzv. škodu způsobenou provozní činností (§ 2924 občanského zákoníku). Provozní činností je zpravidla každý druh podnikání (provoz restaurace, autolakovny, kamenolomu atd.). V takovém případě není třeba prokazovat zavinění (úmysl nebo nedbalost) hlučné osoby.

Soud se vůbec nezabývá otázkou, zda dotyčný hlučet chtěl nebo nechtěl a zda věděl nebo nevěděl o tom, že hlučí. Dotyčný ani nemusí porušit žádný předpis, aby byl odpovědný za škodu, kterou způsobil. Na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu (§ 2894 občanského zákoníku) se zde jedná o tzv. odpovědnost objektivní.

Žalobce musí u soudu prokázat:

1. že je (nebo byl – pozor na promlčecí dobu dle § 636 občanského zákoníku) obtěžován nadměrným hlukem (tj. provozní činnost)
2. že mu vznikla škoda (na majetku, na zdraví), kterou je schopen alespoň přibližně vyčíslit (tj. škoda) a
3. že škoda vznikla v souvislosti s daným hlukem (tj. příčinná souvislost).

V případě úspěchu žalobce uloží soud žalovanému povinnost škodu uhradit. Žalobce by se při podání žaloby měl pokusit škodu vyčíslit a v petitu žaloby tuto částku uvést. Soud pak (jsa vázán návrhem žalobce) nemůže žalobci přiznat náhradu vyšší, než on sám požaduje. Může ji však přiměřeně snížit. Žalovaný uhradí škodu v penězích. Pokud je to možné a účelné a žalobce o to požádá, nahradí se škoda uvedením do původního stavu.

Prevenční žaloba

Jak již samotný název napovídá, tento typ žaloby je oproti předešlým odlišný v tom, že neposkytuje ochranu proti existujícímu hluku. Prevenční žalobu je třeba použít tam, kde k nadměrné hlučnosti ještě nedochází, ale je zřejmé a všechny okolnosti tomu nasvědčují, že tomu tak bude. Například při stavbě nové diskotéky, kamenolomu či silnice je z metodického výpočtu očekávané hlukové zátěže zřejmé, že budou překračovány hygienické limity a neexistují rozumná opatření, která by dodržení limitů zajistila (nebo se s nimi nepočítá).

Podání prevenční žaloby zjevně přichází do úvahy po vyčerpání právních možností v rámci územního a stavebního řízení (či jiných povolujících rozhodnutí) v případě, že správní orgány tyto námitky odmítly akceptovat. Pokud je žaloba podána v průběhu územního či stavebního řízení, hrozí, že se jí soud nebude zabývat.

Prevenční žaloba souvisí s obecnou povinností, stanovenou v § 2900 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo k újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Chovat se v rozporu s touto povinností znamená chovat se protiprávně.

Komu škoda hrozí, je sám povinen zakročit k jejímu odvrácení, a to způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení (§ 2903 odst. 1 občanského zákoníku). V případě nepřiměřeného hluku může postižený např. oznámit věc Policii nebo obecnímu úřadu, případně zavřít okno či pokusit se vysvětlit hlučné osobě nezákonnost jejího počínání a požádat ji o utišení.

Tzv. prevenční žalobu je možno podat pouze v případě vážného ohrožení (zdraví, majetku, životního prostředí). Není ale nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody. Postačí, pokud v důsledku vážného ohrožení může vzniknout škoda v budoucnosti. Žalobou je možno se domáhat toho, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Soud může rozsudkem uložit povinnost, aby se žalovaný zdržel určitého jednání nebo určité činnosti (zastavil nebo nezahájil provoz hlučné továrny), anebo naopak uložit povinnost, aby přijal určitá opatření ke snížení hlukové zátěže.

Prevenční žalobu je vhodné doplnit návrhem na vydání předběžného opatření (§ 76 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), pokud jsou splněny podmínky pro jeho vydání. V případě hrozící vážné škody je takový postup nanejvýš žádoucí s ohledem na obvyklou délku soudního procesu.

Prevenční žalobu není možné použít v případě již existujícího obtěžování hlukem. Úspěšně ji lze podat jen tehdy, pokud obtěžování hlukem teprve hrozí. Takové tvrzení je samozřejmě nutné u soudu obhájit, zejména metodickým výpočtem hlukového zatížení v případě spuštění zdroje hluku. Pokud je člověk hlukem již obtěžován, je nutné využít některou z dříve zmíněných typů žalob. Nejčastěji půjde o žalobu sousedskou.

Podrobnosti soudního řízení

Jak již bylo mnohokrát zmíněno, o soukromoprávních žalobách rozhodují soudy. Soudní řízení je vždy dvoustupňové. O žalobě v prvním stupni rozhodují okresní soudy (obvodní soudy v Praze a jiných městech), o odvolání proti jejich rozsudkům rozhodují soudy krajské. Jedinou výjimkou jsou žaloby na ochranu osobnosti, kde v prvním stupni rozhodují soudy krajské a o odvolání rozhodují soudy vrchní. Za podmínek stanovených v § 236 - § 239 občanského soudního řádu je možné proti rozhodnutí odvolacího soudu podat ještě dovolání k Nejvyššímu soudu. Místní příslušnost soudu se určuje zpravidla podle bydliště či sídla žalovaného (§ 84 a násl. občanského soudního řádu).

Pro sepsání žaloby a jednání před soudem je nanejvýš vhodné nechat se zastoupit advokátem. Ideální je obrátit se na takového advokáta, který má s podobným typem žalob určité zkušenosti. Advokát s vámi uzavře smlouvu o zastoupení, kde bude vyčíslena jeho odměna za zastupování. Výši odměny je možno nastavit buď bez ohledu na výsledek sporu, anebo stanovit určitou základní a navíc „motivační“ část odměny v případě úspěchu ve věci.

Hájit svá práva u soukromoprávních soudů nemusí být v případě neúspěchu ve věci levná záležitost. Nelze zastírat, že to může být poměrně riskantní podnik. Obvykle se náklady soudního řízení pohybují v částkách kolem deseti tisíc Kč na jeden stupeň. Náklady soudního řízení hradí ta strana sporu, která ve věci prohrála. Za „vítězství“ se bere vždy úplné vyhovění žalobě.

V řadě případů může soud žalobě vyhovět pouze částečně (např. přizná náhradu škody, ale ne v požadované výši; nebo vysloví zásah do práva na ochranu osobnosti, ale nepřizná finanční zadostiučinění). V takových případech se náklady soudního řízení dělí mezi obě strany sporu poměrně podle úspěchu ve věci, měřeného dle „objemu“ žalobního návrhu (např. 70 ku 30 procentům částky).

Náklady v soudním řízení

• soudní poplatek (5 % z vymáhané částky, zpravidla 1000 Kč, podrobně viz příloha zákona č. 549/1991 Sb.)
• hotové výdaje (poštovné, jízdné, stravné, nocležné atd. účastníků a jejich zástupců)
• náklady důkazů (svědečné, znalečné)
• náklady na znalecké posudky
• odměna advokáta (stanoví se smluvně či mimosmluvně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).

Soud může v určitých případech výjimečně odměnu vítězné straně snížit, případně ji vůbec nepřiznat. § 150 občanského soudního řádu to umožňuje, pokud v případu nastanou „důvody hodné zvláštního zřetele“. Záleží na soudu, jak tento pojem vyloží a kdy ho uplatní.

Žalobce musí v průběhu soudního řízení prokázat to, co tvrdí. Musí přesvědčit soud, že jeho žalobní návrh je oprávněný. Žalovanému v podstatě postačí se bránit tvrzením, že žalobce neprokázal dostatečně, že právě on je za porušení žalobcových práv zodpovědný, anebo že žalobce neprokázal, že k zásahu do jeho práv vůbec došlo (hluk je přiměřený poměrům, škoda na zdraví nevznikla atd.). K prokázání svých tvrzení může žalobce použít v podstatě jakékoliv důkazy. Za důkaz může sloužit cokoliv, čím lze zjistit stav věci a prokázat svá tvrzení.

Obvyklé důkazy v soudním řízení

• znalecké posudky
• svědecké výpovědi
• vyjádření a listiny správních orgánů
• ohledání či „vyslechnutí“ místa a
• výslech žalobce a žalovaného.

V případě nadměrného hluku bude zcela zásadním důkazem znalecký, tzv. akustický posudek. Měření hluku by si měl žalobce nechat zpracovat od autorizované společnosti ještě před podáním žaloby. O měření je možné rovněž požádat krajskou hygienickou stanici jako orgán příslušný k ochraně zdraví před hlukem. Je rovněž možné, že v dané lokalitě už nějaké měření probíhalo. K tomu je vhodné kontaktovat KHS. Měření by mělo být 24 hodinové, ve vnějším i vnitřním chráněném prostoru. Společně s měřením hluku lze v odůvodněných případech měřit i vibrace, zda nepřekračují povolené limity. Náklady na plnohodnotné autorizované měření hluku se pohybují kolem 25 tisíc Kč. V případě úspěchu ve věci tyto náklady zaplatí žalovaný.

Při obtěžování hlukem jsou rovněž významné výpovědi svědků. Přátelé, známí či příbuzní žalobce by měli u soudu vylíčit, jakým způsobem hluk v domě žalobce znemožňuje normální mezilidskou komunikaci, obtěžuje při spánku atd.

Žalobce může rovněž jako důkaz použít stanovisko či vyjádření krajské hygienické stanice, pokud takové bylo vydáno. Případně může před podáním žaloby o takové stanovisko požádat.

Soudní judikatura za důkaz nepřiměřeného obtěžování nebo vážného ohrožení práv žalobce považuje snížení tržní hodnoty nemovitosti, na kterou je takto působeno. Jako důkazní prostředek zde může sloužit znalecký posudek z oboru oceňování nemovitostí, případně též vyjádření realitních kanceláří.

Pod pojmem „X decibelů“ si poměrně často nelze představit vůbec nic. O tom, jak moc je člověk obtěžován hlukem, by si měl soudce učinit obrázek „na vlastní uši“. Je proto vhodné navrhnout jako důkaz návštěvu bytu, který je hluku vystaven, případně pak přinést do soudní síně nahrávku s příslušným počtem decibelů.

Poznámky:

(1) § 1042 občanského zákoníku