Do you speak English? Switch to english version Ponechat českou verzi

Poradna

Nadřazené kategorie: Právo na informace,

Obvyklé důvody neposkytnutí informací

Vytvořeno dne 6. 8. 2011 — Aktualizováno dne 11. 6. 2021.

Obsah

 

Chcete získat konkrétní informaci, ale nejste si jisti, zda na její poskytnutí máte právo? Zajímá vás, z jakých důvodů vám mohou úřady informace odepřít? Chcete se dozvědět, zda o neposkytnutí informace může úřad rozhodnout podle vlastní úvahy nebo je při rozhodování striktně vázán zákonem? Odpovědi (nejen) na tyto otázky naleznete právě v tomto manuálu.

Tento manuál zpracovává důvody neposkytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Problematiku poskytování těchto „obecných“ informací (tj. netýkajících se životního prostředí) zpracovává manuál Kompletní průvodce právem na informace. Důvody neposkytnutí, které se týkají informací o životním prostředí, najdete v manuálu Kompletní průvodce právem na informace o životním prostředí Obě úpravy pak srovnává manuál Jaký je rozdíl mezi právem na informace o životním prostředí a obecným právem na informace? Jak to funguje, když u sebe úřad informaci nemá, a v jakých případech si úřad musí informaci opatřit, popisuje manuál Musí úřad zjistit informaci, kterou nemá?

Právo na informace může omezit pouze zákon

Právo na informace je jedním ze základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Podle ní má každý právo informace svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat. Právo vyhledávat a šířit informace lze omezit jen zákonem, jde-li zároveň o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Konkrétní důvody, kdy může povinný subjekt omezit vaše právo na informace, vyjmenovává informační zákon. Informace, jejichž poskytnutí zákon omezuje, se dělí do dvou skupin:

  • informace, které vám povinný subjekt nesmí poskytnout a
  • informace, které vám povinný subjekt nemusí (ale může) poskytnout.

V následujících odstavcích naleznete jednotlivé konkrétní důvody rozdělené do těchto dvou kategorií.

Další případy, kdy může být vaše žádost o informace neúspěšná, zpracovává náš manuál Musí úřad zjistit informaci, kterou nemá?

Pokaždé, když povinný subjekt omezí vaše právo na informace, musí postupovat způsobem, který stanovil zákon. Tedy nejprve vyloučí ty informace, u nichž to stanoví zákon. Poté vám musí poskytnout všechny požadované informace, jichž se vyloučení netýká, včetně doprovodných informací. Právo odepřít informace bude vždy trvat jen do té doby, než důvod odepření odpadne.[1]

V praxi to znamená, že povinný subjekt vám například nesmí odmítnout poskytnout celou smlouvu s odůvodněním, že obsahuje osobní údaje nebo obchodní tajemství. Musí postupovat tak, že obchodní tajemství a osobní údaje ve smlouvě zanonymizuje, např. začerní, a takto upravenou smlouvu vám poskytne.

Které informace vám povinný subjekt poskytnout nesmí?

V této sekci uvádíme důvody, pro které vám povinný subjekt požadovanou informaci poskytnout nesmí. Jde o zákonný zákaz, kdy na úvaze povinného subjektu vůbec nezáleží. Povinný subjekt vám tyto informace poskytnout nesmí, ani kdyby chtěl.

Informace, které se týkají osobnosti

Pouze v souladu s právními předpisy, které zajišťují jejich ochranu, se poskytují informace, které se týkají:

  • osobnosti,
  • projevů osobní povahy,
  • soukromí fyzické osoby a

osobní údaje.[2]

Ochrana osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí i osobních údajů se týká pouze lidí – netýká se tedy právnických osob (spolků, obchodních korporací ani nadací apod.) Právnické osoby osobní údaje nemají. Povinný subjekt tedy nesmí neposkytnutí nějaké informace o právnické osobě odůvodnit tím, že jde o osobní údaje.

Ochrana osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí a ochrana osobních údajů se také do značné míry prolínají. Určitá informace může být chráněna např. zároveň jako projev osobní povahy i jako osobní údaj (to platí třeba o fotografii nebo videonahrávce).

Ochranu těchto informací upravuje:

To, co všechno spadá pod pojem „projevy osobní povahy“, není jednoznačné. Nejvyšší soud například rozhodl, že: „hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy“.[3] Vždy se totiž má zkoumat obsah zvukového záznamu. Občanský zákoník chrání jen takový záznam, který vypovídá o soukromí či osobnosti dotčeného člověka.

Podle Městského soudu v Praze ale existují případy, kdy hovor osoby chráněn je (i když ne jako projev osobní povahy, ale jako osobní údaj, viz dále). Jde o případ, kdy se hlas spojí se jménem a příjmením člověka. Samotný hlasový projev nevede k určitelnosti dané osoby – není totiž tak jedinečný, aby na jeho základě bylo bez dalšího údaje možné nezpochybnitelně určit konkrétní osobu. Spojíte-li ovšem s hlasem jméno a příjmení, získáte údaj, který vám umožní rozpoznat fyzickou osobu, která projev učinila. Spojení hlasu se jménem a příjmením člověka tedy chráněno je.[4]

Za projevy osobní povahy se nepovažuje, když někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. Chráněny tedy nejsou například projevy občanů na veřejných zasedáních zastupitelstev nebo veřejném ústním jednání o územním plánu. Občanský zákoník upravuje tzv. úřední licenci, která umožňuje zasáhnout v souladu se zákonem do práva na ochranu osobnosti. Pokud na základě zákona pořídíte nebo použijete zvukový nebo obrazový záznam k úřednímu účelu, souhlas dotčené osoby s pořízením záznamu nepotřebujete. Povinný subjekt vám tedy nesmí odmítnout poskytnutí takových záznamů (jež má k dispozici), na kterém je zaznamenáno projednávání věci ve veřejném zájmu. K tomu se podrobněji vyjadřuje náš manuál Kompletní průvodce pořizováním nahrávek veřejné správy.

Ochranu osobních údajů upravuje zákon o zpracování osobních údajů. Tento zákon provádí nařízení GDPR, dle něhož jsou osobními údaji veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě.[5] Na základě osobního údaje tedy musíme být schopni konkrétního člověka alespoň nepřímo (např. odkazem na jméno nebo lokační údaje) určit.

Pojem „veškeré“ informace ukazuje, že jde o široké pojetí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu se za osobní údaj považuje i číslo mobilního telefonu určité osoby. Důvodem je, že prostřednictvím tohoto čísla může kdokoli dotčenou osobu přímo kontaktovat.[6] Naopak podle Nejvyššího správního soudu není osobním údajem jméno a příjmení člověka v kombinaci s číslem občanského průkazu. To proto, že neexistuje veřejně dostupný registr čísel občanských průkazů, v němž by bylo možné osobu vyhledat. Není tak možné ji na základě těchto údajů kontaktovat ani určit.[7]

O tom, jakým způsobem zaručuje ochranu osobních údajů nařízení GDPR, se více dočtete v našem manuálu GDPR – Jak právo chrání osobní údaje.

Povinný subjekt poměřuje zájem na ochraně osobnosti a zájem na poskytnutí informace

Vždy platí, že podle informačního zákona o informace, které se týkají osobnosti, požádat můžete a že povinný subjekt musí žádost podle informačního zákona vyřizovat. Povinný subjekt pak bude poměřovat zájem na poskytnutí informace se zájmem na ochranu osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí či osobních údajů. Pokud převáží zájem na poskytnutí informace, bude vám povinný subjekt muset požadovanou informaci poskytnout.

Ustanovení § 8a informačního zákona, které poskytování osobních údajů omezuje, tak automaticky neznamená, že povinný subjekt nesmí poskytnout žádné osobní údaje. Povinný subjekt má povinnost poměřit oba zájmy a až pokud by došel k závěru, že převažuje zájem na ochraně osobnostních práv, musel by vám informaci odepřít.

Když se soudy střetem práva na informace s těmito osobnostními právy zabývaly, dovodily například, že:

  • Ochrana osobnosti se vztahuje na veškerou elektronickou poštu, která se nachází v e-mailové schránce fyzické osoby označené jejím jménem. Není relevantní, pokud schránku zřídil povinný subjekt k plnění pracovních úkolů.[8]
  • Informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi se nedotýkají soukromého života dotčené osoby natolik, aby je obecně nebylo možné poskytnout. Poskytnutí těchto informací má preventivní funkci, jelikož vede mj. k větší odpovědnosti a transparentnosti při obsazování pozic.[9]

V určitých případech musí povinné subjekty poskytnout vybrané osobní údaje o veřejných funkcionářích

Povinný subjekt musí poskytnout osobní údaje o následující skupině osob:

  • Veřejně činné osoby. Veřejně činnými osobami jsou osoby, které se podílejí na chodu veřejné moci. Může se jednat o politiky, soudce, státní úředníky, zaměstnance územních samosprávných celků apod.
  • Funkcionáři. Zaměstnanci veřejné správy. Do této skupiny můžeme zařadit například úředníka stavebního úřadu, finanční správy nebo ministerstva.

Povinný subjekt musí osobní údaje poskytnout pouze v případě, že vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčních či pracovním zařazení.[10] Můžete se například dotazovat na pozici, kterou daná osoba na úřadě zastává, nebo na náplň veřejné činnosti, kterou vykonává.

Obchodní tajemství

Pokud požadujete informaci, která je obchodním tajemstvím, povinný subjekt vám ji neposkytne.[11] Podle občanského zákoníku tvoří obchodní tajemství skutečnosti, které jsou:

  • konkurenčně významné,
  • určitelné,
  • ocenitelné a
  • v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné.

Zároveň musí předmět obchodního tajemství souviset s obchodním závodem a vlastník musí ve svém zájmu (a odpovídajícím způsobem) zajišťovat jeho utajení.[12]

V praxi se za součást obchodního tajemství považují například adresáře zákazníků, obchodní záměry, výrobní náklady, technologické postupy nebo cenové kalkulace.

Jako obchodní tajemství mohou být chráněny pouze „skutečnosti“. To znamená, že předmětem ochrany zásadně není určitý dokument (např. smlouva) jako celek, ale jen skutečnosti, které smlouva obsahuje a které splňují definiční znaky obchodního tajemství.[13]

Povinné subjekty mohou odmítnout poskytnout kopii smlouvy jen tehdy, pokud by celý text smlouvy (veškeré skutečnosti v ní uvedené) představoval obchodní tajemství. Povinný subjekt tedy nesmí odmítnout poskytnout kopii celé smlouvy jen proto, že dotčený dokument obsahuje některé skutečnosti, které nesou znaky obchodního tajemství. Povinný subjekt se tedy vždy musí zabývat každým údajem jednotlivě a u každého zvlášť posoudit, zda znaky obchodního tajemství naplňuje.

Není nutné, aby danou informaci podnikatel sám jako obchodní tajemství označoval. Povaha informace se vždy musí zkoumat objektivně, a bude tedy stačit, pokud vůle informaci utajit bude z jednání podnikatele vyplývat. Zároveň to, že podnikatel nějakou informaci jako obchodní tajemství označil, je při posuzování toho, zda se o obchodní tajemství skutečně jedná, irelevantní.[14]

Výjimku představuje poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků – plateb z veřejných rozpočtů. Porušením ochrany obchodního tajemství není, jestliže povinný subjekt poskytne údaje o rozsahu a příjemci veřejných prostředků.[15]

Pokud povinný subjekt vaši žádost z důvodu ochrany obchodního tajemství odmítne, musí v odůvodnění uvést, kdo vykonává k tomuto obchodnímu tajemství právo, resp. o čí obchodní tajemství jde. To platí jen v případě, pokud je mu známo, kdo touto osobou je.[16]

Informace o příjemci veřejných prostředků, vč. platů zaměstnanců veřejné správy

O příjemci veřejných prostředků poskytne povinný subjekt pouze základní osobní údaje. Jako základní osobní údaje se poskytnou pouze:

  • jméno a příjmení,
  • rok narození,
  • obec, kde má příjemce trvalý pobyt, a
  • výši, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků.[17]

Pod pojem veřejných prostředků spadají v podstatě jakékoli platby poskytnuté z veřejných rozpočtů.[18]

Smyslem této výjimky je zajistit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Proto je třeba informovat nejen o výši poskytnutých prostředků, ale i (alespoň rámcově) o předmětu plnění za ně. Jen tak bude moci veřejnost posoudit, zda byly prostředky vynaloženy hospodárně.[19]

Řadí se sem také informace o majetku či právu, které náleží státu, obci či kraji. Pokud například obec prodává či pronajímá dům nebo byt, můžete si od povinného subjektu vyžádat informace o základních osobních údajích kupce či nájemce. Jelikož zákon používá slovo „poskytl“, půjde o tyto informace požádat zřejmě až po schváleném prodeji nebo nájmu.

Informace o platech z veřejných prostředků se mohou poskytnout jen za splnění dalších podmínek

Součástí veřejných prostředků jsou také platby poskytnuté na základě smluv o dílo, autorských smluv a platby na mzdy, platy a odměny, které vyplácí povinné subjekty. U platů je to ale složitější. Aby totiž mohl povinný subjekt poskytnout informace o platu a odměnách, musí být dle nálezu Ústavního soudu splněny všechny tyto podmínky:[20]

  • Účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu. Ke splnění této podmínky podle Nejvyššího správního soudu[21] stačí, když existuje racionální potenciál vzniku či rozvoje veřejné diskuze. Postačí, pokud informace zveřejníte, jelikož už to samo představuje pro veřejnost přidanou hodnotu. Není třeba, abyste získané informace nějak analyzovali nebo hodnotili.
  • Informace samotná se týká veřejného zájmu.
  • Žadatel o informace plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. společenského hlídacího psa. Nejvyšší správní soud[22] dovodil, že tuto roli mohou splňovat nejen profesionální novináři, ale i neziskové organizace, které se věnují otázkám transparentnosti, hospodaření nebo odměňování ve veřejné správě. Spadají sem také jednotlivci, kteří kvalifikovaným způsobem (strukturovaně, systematicky a přehledně) informují veřejnost o fungování veřejné sféry. Podmínkou je, že žadatel nesmí informace požadovat pro svou soukromou potřebu – musí s nimi seznamovat veřejnost.
  • Informace existuje a je dostupná.

Ústavní soud v tomto rozhodnutí nevymezil žádný seznam pracovních pozic, u nichž by měly povinné subjekty informace o výši platu automaticky zpřístupnit. Tato čtyři kritéria se tedy budou muset posuzovat v každém případě zvlášť.

Veřejnost má ospravedlnitelný zájem na poskytování informací jak o osobách fyzických, tak o osobách právnických. Pokud tedy veřejné prostředky získala právnická osoba, měly by o nich povinné subjekty žadatelům poskytovat obdobné informace jako o fyzických osobách (místo jména a příjmení uvede povinný subjekt název spolku apod.). Jinak by totiž nebylo možné dosáhnout transparentnosti hospodaření s veřejnými prostředky.

Které informace o příjemcích veřejných prostředků nezískáte?

To ale neplatí (resp. povinné subjekty vám neposkytnou ani základní osobní údaje), pokud byly veřejné prostředky poskytnuty podle zákonů z oblasti:

  • sociální,
  • poskytování zdravotních služeb,
  • hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti,
  • státní podpory stavebního spoření a
  • státní podpory při obnově území.

Nemůžete se tak domáhat například informace, kolik peněz konkrétní člověk získal jako výplatu podpory v nezaměstnanosti nebo jako dávku nemocenského pojištění.

Tento důvod někdy povinné subjekty zneužívají v případech, na než ve skutečnosti nelze žádný důvod neposkytnutí informací aplikovat. Městský soud v Praze v jednom z těchto případů posuzoval odmítnutí žádosti o informaci, jakou finanční částku zaplatila policie znalci za vyhotovení odborného posudku. Konstatoval, že informace o odměně znalce je informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků, proto ji tedy musí povinné subjekty v zásadě poskytovat.[23]

Autorská práva

Povinné subjekty nesmí poskytovat informace, pokud by jejich poskytnutím porušily ochranu práv třetích osob k předmětů autorského práva nebo ochranu práv, která s ním souvisejí.[24]Zjednodušeně můžeme říci, že povinné subjekty nemohou poskytnout autorská díla, pokud by tím došlo k porušení autorských práv autora díla.

Předmětem autorského práva je autorské dílo ve smyslu autorského zákona. Autorským dílem je:

  • umělecké dílo (literární, hudební, divadelní, architektonické apod.) nebo vědecké dílo (např. vědecká přednáška),
  • které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a
  • je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě (např. na papíře, hudebním nosiči, prostřednictvím zvukových vln).[25]

Autorské právo se vztahuje na dílo dokončené i nedokončené.

Práva související s právem autorským definuje autorský zákon. Jedná se například o právo výkonného umělce k uměleckému výkonu (např. právo dirigenta k jeho nastudování hudebního díla) nebo právo rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání (např. právo vysílatele pořídit záznam vysílání).[26] Třetími osobami, jejichž práva autorský zákon chrání, jsou osoby odlišné od žadatele o informace a povinného subjektu (v našich příkladech dirigent a vysílatel).

Dle judikatury ochrana autorského práva se nevztahuje na projektovou dokumentaci pořízenou veřejným investorem (státem, obcí apod.). Jedná se totiž o úřední dílo.[27] To v důsledku znamená, že k tomuto dílu neexistují autorská práva, jejichž ochrana by znemožnila, aby vám povinný subjekt projektovou dokumentaci na žádost poskytl. Soudy dospěly k závěru, že autorským dílem není ani znalecký posudek.[28]

Pokud povinný subjekt vaši žádost z důvodu ochrany autorského práva odmítne, musí v odůvodnění uvést, kdo vykonává majetková práva k danému předmětu. To platí jen v případě, pokud je mu známo, kdo touto osobou je.[29] Mezi tato majetková práva patří například právo dílo užít (např. rozšiřovat nebo rozmnožit originál díla, vysílat dílo rozhlasem či televizí) a právo udělit jiné osobě oprávnění k tomuto užívání.

Informace od třetích osob, pokud vznikly bez použití veřejných prostředků

Povinné subjekty nesmí poskytnout informaci získanou od třetích osob, kterým zákon neukládá povinnost tuto informaci předat. Informace zároveň nesmí vzniknout s použitím veřejných prostředků – pokud by veřejné prostředky byly při vzniku informace použity, bude muset povinný subjekt informaci poskytnout (pokud se zde neuplatní jiný důvod pro odmítnutí informace).

Pokud třetí osoba, která informaci povinnému subjektu předala, s poskytnutím informace udělí souhlas, povinný subjekt informaci poskytnout může.[30] Tento souhlas nemusí být výslovný. Postačí i souhlas tzv. konkludentní – o ten půjde v případech, kdy jednání třetí osoby nevzbuzuje pochyby o tom, že s případným zveřejněním informace projevila souhlas. K tomu dojde např. tehdy, pokud osoba podává informace v rámci soutěže o veřejnou zakázku.[31] Tím, že uchazeč podal nabídku, vstoupil do veřejné soutěže, a tudíž je podroben veřejné kontrole.

Typickým příkladem informací, které povinný subjekt nesmí z důvodu ochrany práv třetích osob poskytnout, jsou podané žádosti o zahájení správního řízení či podněty k zahájení správního řízení. Pokud tedy například podáte podnět k zahájení řízení o odstranění černé stavby, stavební úřad by jej neměl případnému žadateli o informace poskytnout. Pokud by stavební úřad řízení zahájil, podnět by ale měl být součástí správního spisu. Dostat se tak k němu budou moci účastníci řízení.

Informace o probíhajícím trestním řízení

Povinné subjekty nesmí poskytnout informace o probíhajícím trestím řízení (ani informace, které se trestního řízení týkají), pokud by jejich poskytnutí ohrozilo (nebo zmařilo) účel trestního řízení.[32]

Trestní řízení je zákonem upravený proces, jak musí postupovat orgány činné v trestním řízení. Účelem toho řízení je především zjistit, zda byl spáchán trestný čin, zjistit jeho pachatele a uložit mu trest.

Informacemi o probíhajícím trestním řízení jsou informace:

  • opatřené samotnými orgány činnými v trestním řízení nebo
  • ke kterým tyto orgány získaly přístup v souvislosti s trestním řízením, pokud k němu mají vztah a souvisí s ním.

V přípravném (trestním) řízení například nesmí orgány činné v trestním řízení zveřejnit informace, které by umožnily zjistit, kdo je osoba, proti které se trestní řízení vede, kdo je poškozeným nebo kdo je svědkem. Tyto informace vám proto povinné subjekty neposkytnou.

Informace o rozhodovací činnosti soudů – s výjimkou rozsudků

Povinné subjekty nesmí poskytovat informace o rozhodovací činnosti soudů. Neposkytují se informace, které souvisejí s:

  • rozhodováním soudů,
  • postupem soudů a jejich úkony, které směřují k tomu, aby soudy zjistily skutkový stav věci a
  • úkony, které účastníci učinili vůči soudu a ostatním účastníkům řízení.

Důležitou výjimkou jsou rozsudky. Ty se musí poskytnout vždy.[33] Stejně tak musí povinné subjekty poskytovat i jiné typy soudních rozhodnutí, zejména pokud je soud vyhlašuje veřejně (usnesení, soudní smíry apod.).

Na druhou stranu nesmí povinné subjekty poskytovat na žádost automaticky celé rozsudky. Nesmí totiž zveřejnit například osobní údaje. Ve většině případů ale budou postupovat tak, že anonymizují jméno a příjmení účastníků a svědků a rozsudek ve zbytku poskytnou.

Utajované informace

Aby vám povinný subjekt informaci nesměl poskytnout, musí být označena za utajovanou v souladu se zákonem o ochraně utajovaných informací. O utajovanou informaci se jedná, pokud jsou splněny následující podmínky:

  • Vyzrazení nebo zneužití informace může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné. Přitom nezáleží na tom, v jaké podobě nebo na jakém nosiči je informace zaznamenána.
  • Informace je uvedena v seznamu utajovaných informací.

Seznam utajovaných informací stanoví vláda svým nařízením č. 522/2005 Sb. Jsou mezi nimi například informace o spolupráci se zahraničními bezpečnostními sbory, o udělování víz nebo o opatřeních v oblasti odhalování daňových trestných činů.

Povinný subjekt nesmí poskytnout ani osobní údaje o osobě, která:

  • je držitelem osvědčení pro přístup k utajovaným informacím pro stupeň Přísně tajné a Tajné a
  • poskytnutí těchto osobních údajů by mohlo ohrozit ochranu utajovaných informací.[34]

Pokud povinný subjekt pro některý z těchto důvodů vaši žádost odmítne, musí jeho rozhodnutí obsahovat dostatečné odůvodnění tohoto postupu. Povinný subjekt by měl vždy uvést, na základě jakého zákonného ustanovení a z jakých důvodů naplňuje požadovaná informace znaky utajení.

Méně obvyklé případy, kdy povinný subjekt nesmí informace poskytnout

Další méně obvyklé důvody, pro které vám povinný subjekt nesmí poskytnout informace, jsou uvedeny v § 10, § 11 odst. 2, § 11 odst. 3, § 11 odst. 4, § 11 odst. 5 a § 11 odst. 6 informačního zákona.

Které informace vám povinný subjekt poskytnout nemusí?

V těchto případech zákon neříká povinnému subjektu, že by informaci poskytnout nesměl. Záleží na správním uvážení povinného subjektu, zda je nezbytné právo na informace omezit.

Právo na informace je ale ústavně zaručeným právem. Nepůjde tedy o ledajaké volné uvážení. Povinný subjekt musí:

  1. Požadovanou informaci podřadit pod zákonné omezení uvedené v § 11 odst. 1 informačního zákona.
  2. Pokud se mu to podaří, musí se zabývat tím, zda existuje ospravedlnitelný zájem na neposkytnutí požadované informace, který nad ústavním právem na informace převáží.

Ospravedlnitelnými důvody pro omezení přístupu k informacím mohou být například následující situace:

  • Poskytnuté informace by mohly být zneužity k získání výhody, např. v postavení s jinými uchazeči o veřejnou zakázku.
  • Sdělením informací by mohlo dojít ke snížení ochrany majetku nebo bezpečnosti informačních systémů povinného subjektu (např. při požadavcích na zpřístupnění vnitřních bezpečnostních opatření).

Povinný subjekt musí všechny své úvahy řádné odůvodnit – uvést všechny své úvahy, kterými se při rozhodování řídil. Jinak by jeho správní uvážení nebylo přezkoumatelné, což by bylo důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí.

Povinný subjekt může poskytnutí informací pouze omezit. Není tedy oprávněn informace kompletně neposkytnout. Naopak je povinen poskytnout informace alespoň v omezeném rozsahu. V praxi tedy poskytne všechny informace, které nepodléhají omezení podle komentovaného ustanovení. Pokud to není možné, musí poskytnout alespoň doprovodnou informaci.

Vnitřní pokyny a personální předpisy povinného subjektu

První skupinou, kdy povinný subjekt může využít správní uvážení, jsou informace vztahující se k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu.[35] Aby informace tyto znaky naplňovala, musí být splněna tato kritéria:

  • Akty nejsou právními normami.
  • Akty směřují výlučně „dovnitř“ povinného subjektu. To znamená, že se bezprostředně netýkají výkonu činnosti povinného subjektu vůči třetím osobám a ani pro třetí osobu nekonkretizují žádné postupy.

Přitom nezáleží na tom, jak povinný subjekt akty označuje. Rozhodující je vždy jejich obsah.

Patří sem například informace obsažené ve spisovém řádu, skartačním řádu nebo v předpisech, které se týkají čerpání dovolené.

Tento důvod neposkytnutí informace se naopak netýká metodicko-koordinačních dokumentů, které obsahují autoritativní výklad právních norem nebo závazně určují, jak mají pracovníci povinného subjektu při výkonu určité pravomoci postupovat.[36] Pokud nebude existovat jiný důvod neposkytnutí, povinný subjekt bude muset vaší žádosti o poskytnutí metodicko-koordinačního dokumentu vyhovět.

Nové informace, jež vznikly při přípravě rozhodnutí povinného subjektu

Povinný subjekt může neposkytnout novou informaci, jež vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu. Jedná se tedy o informaci, která vznikla v rámci rozhodovacího procesu povinného subjektu. Možnost odmítnout poskytnutí takové informace však platí jen do doby, než se příprava rozhodnutí ukončí rozhodnutím – pak tento důvod odepření odpadne.[37]

Informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, mohl vytvořit sám povinný subjekt. Mohl ji také získat od jiné osoby. Aby se mohl uplatnit uvedený důvod, musí povinný subjekt informaci od třetí osoby získat s úmyslem, aby ji využil pro další rozhodování.

Podle Městského soudu v Praze se „rozhodnutím“ míní jakékoli rozhodnutí – nejen to podle správního řádu. Rozhodnutím může být např. i usnesení rady obce. Důvodová zpráva k tomuto usnesení je pak také novou informací k přípravě rozhodnutí.[38]

Novými informacemi, jež vznikly při přípravě rozhodnutí, jsou i podkladové dokumenty pro jednání orgánů obce nebo kraje. Povinné subjekty musí vždy posuzovat, zda je na poskytnutí těchto informací legitimní zájem. To se liší v případě schůze rady na jedné straně a zasedání zastupitelstva na druhé. V případě schůze rady budou legitimní důvody k tomu, aby povinný subjekt odmítl přístup k podkladovým dokumentům před jejich projednáním, zpravidla naplněny. To vychází ze skutečnosti, že zasedání rady jsou neveřejná, mají „pracovní“ charakter. Pokud by rada někomu podkladové materiály na základě žádosti o informace zpřístupnila předtím, než o určité záležitosti rozhodne, mohlo by to například znevýhodnit některé subjekty či nepřípustně ovlivnit členy rady (typicky v případě rozhodování o pronájmech majetku). Naopak v případě podkladových materiálů pro zasedání zastupitelstva legitimní důvody k odmítnutí žádosti dány spíše nebudou. Zasedání zastupitelstva jsou totiž veřejná. Občanům obce a kraje zákon navíc ve vztahu k zasedání zastupitelstva přiznává práva, která se bez přístupu k potřebným podkladům realizují jen stěží. Jde zejména o právo vyjadřovat se k projednávaným věcem.

Méně obvyklé případy, kdy povinný subjekt informace poskytnout nemusí

Povinný subjekt může (ale nemusí) omezit poskytnutí informace z dalších důvodů stanovených v § 11 odst. 1 informačního zákona.

Pokud s odepřením informací nesouhlasíte, můžete se odvolat

Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti se můžete odvolat. K tomu můžete využít náš vzor odvolání.

Konkrétnější informace o tom, co se s vaším odvoláním bude dít, obsahuje náš manuál Kompletní průvodce právem na informace.


[22] Tamtéž.

[31] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 59/2014-41 ze dne 14. 08. 2014 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 15 Ca 89/2009-55 ze dne 25. 04. 2012

Newsletter

Chcete mít přehled o Vašich právech? Zajímájí Vás změny v zákonech?

Odebírejte naše novinky a získejte přehledné právní informace.

Nenašli jste?

Můžete se na nás obrátit s Vaším dotazem přímo a my se vám do pěti pracovních dnů ozveme.

Položit dotaz

Advokáti

Potřebujete pomoc advokáta?

Součástí konsorcia je i advokátní kancelář Frank Bold Advokáti.

Přejít na advokáty